Video

Před jakýmkoliv násilím je dobré se bránit. Musíme ale znát hranice, za které, když se pustíme, jsme na stejné úrovni jako ten, který se nám snažil ublížit. Vyřizování účtů "ručně" bylo vždycky mezi kluky ve škole běžné. Ale zde je nebezpečí, že jeden vyřizování účtů přežene a dostane se do průšvihu, byť nebyl původcem. Navíc je pravděpodobné, že účastníka konfliktu přijde hájit do školy jeden z rodičů a učitel neví kde je pravda a může rozhodnout pro jednoho nespravedlivě jenom proto, že neví jak se vše seběhlo (potrestá obvykle oba). Proto je nejlepší podobné nepříjemnosti řešit s třídním učitelem. Jde-li o šikanu (není jí každá klukovská rvačka!!!), tedy o předem promyšlené a opakované fyzické, či psychické ubližování, je informování třídního učitele nanejvýš nutné, protože podobné "hrátky" mnohdy nekončí dobře a oběť šikany si psychickou újmu nese v sobě dlouhá léta, někdy i celý život. Tedy doporučuji VŽDY se poradit s učitelem či školním psychologem, nebo metodikem prevence,, který by měl mít více zkušeností jak podobné problémy řešit. BRÁT SPRAVEDLNOST DO VLASTNÍCH RUKOU SE ČASTO NEVYPLÁCÍ!!! Jiří Pilař

good thank you

já jsem ve třídě nová. Chodím do páté třídy a jsem celkem oblíbená :D

tohle video z tvých videí nemam moc jelikož Radim je Můj kluk ale.....

šikanou jsi procházím i já 😥😥😥😥

Mému bratrancovi se smějí že je číňanec (ve skutečnosti je to z půlky japonec ) chudák je mu teprve osm však oni mu ještě budou zaviďet že umí dva nejtězší jazyky světa (skoro (: ) a že toho procestoval a zažil víc než všici dohromady :*

Petr se bude muset vyrovnávat především s tím, že mu zcela chyběl pravý tatínek. A o tom se ve filmu jaksi nemluví.

tohle zažívám ve škole😑

chudak Pavel jinak mě tyto videa motivují na co si dát radši pozor

Skvělé moc bych chtěla další díly je skvělé se na to koukat

sve tety od treba tatovy strany ne

Proc se Pavel nechal ovlivňovat těmi osmaky?? 😮😦😕😯

Ty příběhy sou pravdivé z obou stran, jsou to skutečné případy a moc mě baví se na to koukat.

Něco podobnýho mám já táta nebo máma

to je podle skutečnosti ? jinak like

mě nikdo neubližuje a když něco zkusí tak si na něj počkám po škole

No všechny příběhy sou smutné

hmmm smutne 😩

ooo dobry

Můžu se jen zeptat, jestli vyjdou i další příběhy? Všechny jsem již viděla. Děkuji.

udělejte další

tohle přesně zažívám já ve škole a máma říka že něco vidržet musim a že na jinou školu už NEJDU!!

ja sem z toho brecel

Aspoň nejsem ten který komentuje svoje videa jako jediný

Chtěl bych se na něco zeptat mojí mladší sestře se ve školce smějí že ještě neumí pořádně mluvit někdy jí nadávají a někdy i bouchnou mám těm co jí to dělají něco udělat????

NA TO ZE MI JE 9 LET JA TO PĚKNY

mě by spíš zajímalo očima učitelů ( agresorů )...

umite lepe kreslit nez ja. :D

A jak si Kevin ublížíl že skončil v nemocnici

Děsivé

bude ještě něco za filmy mě to hrozně moc baví

tohle je opravdu super

ľutujem toho chlapíka lebo zničil život vlastnému otcovi a ona si zarába zaslúžila.

chudák holka má jí hrozně lituji!!!!😥😥😥😥

A co bude dál? Pomoci Evičce najít znovu důvěru v paní učitelku. Pomoci ostatním najít důvěru v Evičku, protože chybovat je lidské a každý neděláme vždy všechno správně. Chybami se učíme být lepší. Rozebrat s dětmi situaci s medvídkem a demonstrovat jim stejnou situaci na jiné hračce nebo životní situaci. Povědět dětem příběh o dívence, která byla třeba trochu jiná než ostatní, ale přece to ničemu nevadilo. Vyprávět jim, jak je špatné říkat o někom něco zlého jen proto, že jednou udělal něco špatně. Povědět jim, jak to člověka bolí, když o něm mluví špatně, a jak se cítí potom sám. Vždyť všichni děláme občas něco špatně. Nakonec si se všemi dětmi třeba zahrát společnou hru, kde významné role budou mít jak Evička, tak Filípek, a ukázat, že si spolu přece mohou hrát. Ukázat dětem, že spolu všichni můžeme mluvit, jíst, hrát si, protože jsme všichni stejní.

A co na to všechno Evička? Očekávala vyslechnutí, možnost vysvětlit situaci a důvěru v to, co řekne. Nedostalo se jí toho. Postupně ji předsudky vyloučily ze skupiny dětí. Určitě měla a mohla pomoci paní učitelka, ale bohužel nepomohla. Možná jen nedomyslela možné následky svého vyřčeného ortelu „ničeho si nevážíš“. Možná neměla čas na řešení situace s rozbitým medvídkem. Možná nechtěla situaci řešit. Možná nevěděla, jak situaci řešit. Možná pro ni situace byla bezvýznamná. Možná měla špatný den. Možná… se měla na chvíli zastavit a zvážit, co se může stát, když se rozbil medvídek Evičce, která je jiného etnika. Těch možná bychom našli spoustu…

Měla by paní učitelka věřit Evičce, když říká, že medvídka nerozbila? Fantazie dětí je bezbřehá. Hlavně v předškolním věku dítěti často fantazie splývá s realitou. Není to však důvod, proč dítěti primárně nevěřit. Poskytnout dítěti prostor vysvětlit situaci, vyjádřit se, je dobré z mnoha důvodů. Dítě se učí obhájit si svou pravdu. Učí se argumentovat, skládat věty, rozšiřovat si slovní zásobu, uvažovat a logicky myslet. Zároveň se učí přijmout odpovědnost za své chování a jednání a poznává pocit studu v případě, že je odhalena jeho nepravda. Vyslechnout - je první pravidlo úspěchu rozvoje komunikace dítěte a jeho důvěry v učitele. Byla to také paní učitelka, komu se Evička svěřila s rozbitým medvídkem. Měla k ní přece důvěru. Vysvětlit - znamená projevit zájem o postoj dítěte k určité situaci. To paní učitelka nebrala v potaz, když se Evička snažila vysvětlit situaci. Důvěřovat - je znakem vyzrálé osobnosti, profesionality, snahy o objektivitu a uznání osobnosti dítěte. Paní učitelka Evičce nedůvěřovala. Zranila její důvěru v ní samotnou. Posuzovat každou situaci individuálně ve vztahu ke konkrétnímu dítěti Bylo to profesionální selhání paní učitelky? Určitě ano. To, že je Evička příslušnicí jiné rasy či minority přece neznamená, že „si ničeho neváží“! Je to předsudek? Určitě ano. A do života předsudky nepatří.

Měla by paní učitelka ke všem dětem přistupovat stejně? Rozhodně ano. Nejen při běžných činnostech, ale také při jakémkoliv problému. Každý problém má řešení a každý problém má výchovný moment. Předsudky a haló efekty narušují naše vnímání reality. Realita a pravda je to, co formuje výchovný moment. Pokud realita a pravda chybí, nikdy nedocílíme výchovného cíle.

Co bude s Petrem dál? Petrova výchozí životní pozice není ideální. Zážitky z dětství, noční strachy, nepravidelný denní režim, výčitky jeho matky, pocity viny, zásahy policie v bytě i pobyt v dětském domově, to vše zanechává v dětské mysli znatelné negativní a nesmazatelné stopy. Petr si některé věci nedokázal vysvětlit a dlouho ještě nedokáže. Některé vzorce chování, které považuje za normální, nejsou vhodné. Zde je příležitost pro pěstounskou rodinu, která funguje normálně v porovnání s Petrovou biologickou matkou. Petr má sám možnost sledovat, co je jiné v nové rodině. Někdy možná narazí - děti ve škole se mu mohou smát, že o něj jeho matka nestojí nebo že nemá tátu. Ale to samé může zažít dítě rodičů z rozvedeného manželství či odloučeného nesezdaného partnerství. Petr však poznává bezpečí domova, které se svou matkou nezažil. Možnost budovat pozitivní vazby se svou biologickou matkou i s náhradní rodinou je obrovskou devizou, ze které Petr může vytěžit za přispění všech zúčastněných to nejlepší. Je to důležité, aby zapomněl na to špatné a vzpomínal na to dobré.

Měla by pěstounská rodina umožňovat styk Petra s jeho matkou? Dítě má právo znát svůj genetický původ. Má právo se stýkat se svými biologickými rodiči i širší biologickou rodinou. Proto nová rodina má povinnost pomáhat dítěti udržovat styk s jeho původní rodinou, pokud je to žádoucí. Pokud o to dítě stojí, nemělo by tomuto kontaktu být překážkou nic, kromě zvážení případných negativních vlivů rodičů či širší rodiny na dítě.

Je pěstounská péče pro Petra v jeho situaci vhodná? Je to nejlepší varianta pro dítě, které má otevřenou cestu do své původní rodiny a zároveň jinam, pokud to pro něj bude vhodnější. Rodičům není nic zapovězeno. Pokud budou schopni pro dítě vytvořit to nejlepší možné prostředí z pohledu jeho potřeb, je na místě, aby se dítě do rodiny vrátilo a svou budoucnost spojilo se svou původní rodinou. Pokud se tak nestane, je zde možnost, aby dítě spojilo svou budoucnost s novou rodinou, která ho přimkne do svého kruhu a ukáže mu, že je možné žít jinak, lépe, bezpečněji, přirozeněji.

Byl dětský domov pro Petra v jeho situaci správnou variantou? Určitě ano. Petr našel v dětském domově skupinu lidí, kteří o něj pečovali a poskytli mu veškerou péči a podporu, kterou v danou chvíli potřeboval. Matka ho mohla navštěvovat, kdykoliv chtěla. Petr mohl v klidu spát, v klidu jíst, v klidu si hrát, v klidu se vzdělávat a v klidu žít. Tedy bylo mu zde poskytnuto vše, co neměl doma. Dětský domov má ještě jednu výhodu - má okamžitě k dispozici odborníky (psychologa, speciálního pedagoga, sociálního pracovníka), kteří tady jsou pro dítě a jsou připraveni mu pomoci.

Proč matka Petrovi vyčítala, že jim zkazil společný život? Dítě není odpovědné za jakékoliv chování svého rodiče - za žádné prohřešky vůči dítěti ani za jeho nezralost či zahálčivý nebo nemravný život. Dítě nezodpovídá za rodiče v ničem. Rodič zodpovídá za dítě, naopak to neplatí. Výčitky jsou projevem nezralosti osobnosti pro rodičovství a možná také neschopnosti přijmout odpovědnost za svůj život.

Musel Petr skončit v dětském domově? Vzhledem k rodinné situaci, nebezpečí hrozícímu dítěti a nevhodné péči se svěření Petra do ústavní péče jeví jako vhodné, žádoucí a pro jeho život ochranné a zároveň dočasné řešení. Opět se potvrzuje, že i když ústavní péče není nejlepší z hlediska budoucího vývoje dítěte, je tato „přestupní stanice“ pro dítě vhodná. Dítě má prostor získat pomoc a podporu, kterou v určité životní vypjaté situaci potřebuje, a také čas na regeneraci. Rodiče mají čas upravit rodinné prostředí pro navrácení dítěte do rodiny anebo se rozhodnout, co bude dál v jejich životě, do kterého jejich dítě přirozeně patří.

Proč matka strašila Petra příchodem sociální pracovnice? Sociální pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí „nekradou“ děti, ale chrání děti prostřednictvím profesionálních znalostí a zkušeností. Matka však věděla, že sociální pracovnice přinášejí problémy pro ni. Bude muset počítat s kontrolami v rodině, jestli se o Petra řádně stará. Nezanedbatelnou roli tu hraje i praktické hledisko. Pokud je dítě odebráno z rodiny, rodiče ztrácejí nárok na mnoho sociálních dávek, a to je bolestná sankce.

Je v pořádku, když dítě vidí své rodiče pravidelně konzumovat alkohol? Rodiče by si měli uvědomit, že jejich chování děti přebírají. Pro děti jsou jejich rodiče vzory a autority, které jim vštěpují normy chování. Pokud je alkohol běžnou součástí rodinného života, pak i pro dítě se stává součástí jeho představ a fantazií, což není správné. Přijímání alkoholu jako běžné každodenní součásti života zakládá nevhodné vzorce chování dítěte do budoucna. Je potřeba pomýšlet i na případné riziko závislosti na alkoholu v budoucnosti. Je správné, že Petrova matka pořádala ve svém bytě, kde spal Petr, hlasité večírky? Malé dítě by mělo mít pravidelný režim, který mu pomáhá zažít si určité denní rituály a pomáhá mu dělit den mezi povinnosti a odpočinek. Pokud má dítě noc spojenou s odpočinkem, což je v jeho věku správné, jakékoliv narušení pro něj znamená strach. Stejně jako velké množství lidí, které dítě nezná. Navíc „bujaré“ večírky pro něj nejsou vhodným vzorem do budoucna.

Jaká je prognóza schizofrenie z hlediska výchovy dětí? Matka se schizofrenií může úspěšně vychovávat děti pouze za splnění následujících podmínek: • Její zdravotní stav musí být pod neustálou kontrolou a správnou léčbou. • Do její léčby se musí zapojit celá široká rodina. Pokud by zdravotní stav matky s tímto zdravotním hendikepem nebyl trvale uspokojivý, mohlo by dojít k tomu, že bude negativně působit na výchovu svých dětí. Zvláště pak dětí v útlém věku. Tím, že schizofrenik nemá náhled na své chování a jednání, může negativně ovlivnit vývoj základních psychických potřeb dítěte. Dítě totiž ke svému vývoji, aby vyrostlo ve zdravou osobnost, potřebuje rozmanitost podnětů, stálost, smysl a řád. Dítě potřebuje pocit životní jistoty jak ve svých citových, tak sociálních vztazích. Uvedené podněty může těžko zajistit schizofrenní matka. Vždy proto musí fungovat širší zázemí nemocné matky s dítětem. Jedině tak může partner, prarodiče či sourozenci nemocné matky poskytnout dítěti v případě akutního zhoršení nemoci tolik potřebné zázemí. V případě, že to možné není, je potřeba volit vhodnou formu náhradní rodinné péče. Zároveň je ale důležité dítěti umožnit pravidelný kontakt se svou matkou, pokud to stav její nemoci umožní. Samozřejmě k tomu patří řádná a věku přiměřená informovanost dítěte o nemoci matky. Mělo by mu být jasné, proč se o něj nemůže starat celoživotně.

A co bude dál? Jakubova maminka podstoupí léčbu, jejíž výsledek bude pro soud závazný v tom, aby určil, zda a do jaké míry je svéprávná a do jaké míry je schopná se postarat o svého syna. V případě, že nebude plně svéprávná, a protože zde není přítomen Jakubův otec, aby se o něj postaral, soud jeho maminku ve svéprávnosti omezí a určí jí opatrovníka a Jakubovi poručníka (tím může být orgán sociálně-právní ochrany dětí nebo někdo z Jakubových blízkých - babička, teta apod.). Jakuba může jeho maminka také po rozhodnutí soudu navštěvovat v dětském domově nebo v pěstounské rodině. Bude záležet na jejím zdravotním stavu a na tom, jak bude celou situaci prožívat Jakub. Schizofrenie znamená celoživotní léčbu. Budou to sociální pracovnice, které v případě, že by maminka dostala Jakuba opět do péče, budou sledovat dění v jejich domácnosti a posuzovat schopnost jeho maminky se o něj dobře postarat. Jakub se s celou situací vyrovnává relativně dobře. Později v jeho životě se však mohou objevit také situace, které mu nepříjemné zážitky připomenou. To, co bude nutné sledovat u Jakuba, bude jeho duševní zdravotní stav. Schizofrenie je totiž nezřídka dědičná a je zde velký předpoklad, že by Jakub mohl trpět stejnou nemocí jako jeho maminka. Aby bylo sledování jeho zdravotního stavu dostatečně efektivní, je potřeba, aby byl pod dohledem pediatra, který bude spolupracovat s orgánem sociálně-právní ochrany dětí.

Je dobře, že mu jeho maminka píše dopisy a že mu je „teta“ v dětském domově čte? Ať už se Jakubova maminka zachovala v důsledku své nemoci jakkoliv, má Jakub právo na kontakt se svými rodiči v případě, že tento kontakt na něj nemá negativní dopad. Měl by vědět, že jeho maminka o něj pořád stojí, jak se jí daří a že ji zajímá, jak se Jakub má. Pokud je schopná si uvědomit, že její syn musí v důsledku její nemoci vyrůstat a být vychováván jinde a její léčba je úspěšná, není důvod její vztahy se synem alespoň prozatím korespondenční formou přerušovat. Komunikace je podnětná a oboustranná - maminka Jakubovi píše a on jí posílá své obrázky. V Jakubovi tak zaměstnanci domova správně podporují jeho rodinnou identitu a vytvářejí tak do budoucna možnost jeho návratu zpět k mamince. Jeho maminka naopak vidí pozitivní výhled do budoucna, že i když je její nemoc vážná, její vědomí vztahu rodič-dítě stále funguje, což jí může v léčbě jedině prospět.

Bylo dobré, že Jakub zůstal po nešťastné příhodě s ohněm v dětském domově? Určitě ano. Je to pro něj klidné a bezpečné prostředí, které doposud nepoznal. Jeho předchozí „domov“ se s jeho novým a doufejme že dočasným domovem nedá srovnávat. Objevuje normální a pro jeho vrstevníky běžné věci… pravidelnou stravu, teplo, klid, hygienu, pravidelný režim, běžné hračky. Získává také běžné společenské návyky. Má veškerou péči, kterou potřebuje. A není sám. Lze předpokládat, že Jakubova maminka nebude v nejbližší době schopna o něj pečovat, a tak se dalším vhodným řešením jeví nalezení vhodné pěstounské rodiny, která by Jakuba přijala do své péče. S podporou doprovázející organizace by pěstouni zajišťovali kontakt Jakuba s maminkou.