PODLE ČEHO POZNAT, ŽE JE NA ČASE JÍT K PSYCHOLOGOVI?
Vložit
- čas přidán 22. 01. 2022
- Kdy svoji těžkou situaci zvládnu sám a kdy už je potřeba vyhledat odbornou pomoc? Domnívám se, že do situace, kdy si člověk klade tuto otázku, se může během svého života dostat opravdu každý z nás.
A odpověď na ni není jednoduchá, přesto jsem chtěl dát dohromady video, které by tuto odpověď přineslo. Pomohli mi s ním moji blízcí a vážení kolegové, každý z nich přispěl trochu jiným úhlem pohledu, a to je cenné. Za to jim vřele děkuji!
Díky za každé zhlédnutí! Díky za šíření tohoto tématu!
/ kvappa
Výbornéé video! 💪No, ja by som doplnila, že taky "znak" toho, že ako poznať, že je čas ísť k psychológovi je to, že ma zaujalo toto video ( už len ten popis) a klikla som naň ( a pozrela si ho), aby som vedela či teda ísť. 😄 Ale samozrejme, tie čo ste spomenuli, ma určite presvedčili, že za nejakým musím v blízkej dobe ísť. Ďakujem. 😊
Pěkně řečeno :-)
Moje první myšlenka navštívit psychologa bylo v roce 2006 když mi zemřel tatínek. A od té doby jsem zažila ještě spousta stresujících let 🥺všichni mi říkají, že jsem silná ženská, že to zvládnu. Ale myslím si a dlouho nad tím přemýšlím, že někoho potřebuji. Děkuji za tohle video a ne jen za tohle 🙏🍀
Poslední rok a půl mám zdravotní problémy, které nejsou sice moc závažn3, nicméně dost ovlivňují můj každodenní život. Také mívám dost nepříjemné představy. S myšlenkou kontaktovat psychologickou poradnu na univerzitě si pohrávám už nějakou dobu. Děkuji Tome za tohle video, které mě utvrdilo v tom, že bych tam měla zajít.
To jsem moc rád! a možná nezůstane jen u univerzitní poradny.
Krásný video, moc děkuju za něj!
Skvělé :-) Víc takových videí!
Už je to nějaký ten pátek, co jsem nad touhle otázkou přemýšlela. Člověk má největší strach z toho, jak to vše bude probíhat. Pak vlastně zjistí, že to je jeden z nejlepších rozhodnutí, které ve svém životě udělal. Strašně ráda sleduji vaše videa, protože mě to vždycky utvrdí v tom, že rozhodnutí, které jsme před 4 lety udělali bylo správné.
A na závěr pokud si někdo z vás tuto otázku klade, tak vám vaše tělo dává najevo,že ta pomoc bude dobrým krokem. Nebojte se, tihle lidé jsou velice dobře vyškolení a vědí,jak s Vámi mají jednat. Nikdy Vám neublíží vždycky rádi pomůžou.
Skvělé video❤️
Krásné video, výborně shrnuto. Jen to má jeden háček - psychologů/terapeutů/psychiatrů je málo. Z vlastního okolí mám zkušenost, že spousta lidí by chtělo jít ‘preventivně’ k psychologovi nebo začít řešit odbornou pomoc hned při prvním výskytu problému, ale čekací lhůta (která bývá většinou nejmíň v řádu měsíců) je často odradila a tak to odkládali klidně roky a problémy se zhoršovaly. Není to výtka k videu, ty důvody jsou podané skvěle - je to spíš výtka k českému školskému/zdravotnickému systému, který tento kapacitní problém vlastně neřeší…
Na slovensku je to úplne rovnako.. hlavne aj preto lebo je to hrozne tabu a ľudia sa boja že ich okolie označí za psychopata..
Ano, ten háček mnohdy platí v regionech, kde je nějaké větší město vzdálené. Takže chodit pravidelně na terapii mnohdy znamená dojíždět do krajského města (například), což může být velmi náročné.
Mohu mluvit za Brno a Prahu, a pokaždé se nějaké volné místo najde. I když bohužel může být hůř.
@@tomaskvapilik2773 U nás na SK poznám ľudí, čo majú terapiu online - cez skype/teams ... a funguje im to takto. Určite je to niečo celkom iné, ako osobný kontakt, ale ak by mala byť jedinou prekážkou vzdialenosť, niekedy sa to dá aj takto riešiť. Inak skvelé video! Dnes som objavila Váš kanál na YT a veľmi dobre sa pozerajú Vaše videá, vďaka, že to robíte! :)
Přítelkyně prave dostudovala psychologii a nemuze najit práci tady v plzeňském kraji... Nikde není práce a otevřít si ordinaci je vysoka investice a jsou potreba zkušenosti
@@Simon-wr6hb Co se spojit s nějakým dalším psychologem/psychoterapeutem? Oni to tak dělají.
Dekuji máte pravdu je to tak 😏
Děkuju
co já bych za to dala ,kdybych se dostala k vám ,líbí se mě váš přístup ke všemu
Tome děkuji dodal jste mi odvahu říct někomu svůj problém a vlastně zachránil život děkuju moc
🙏🙏🙏 držím palce!
Moc zdravím, vám už jsem psala dokonce na instagram... Situace se u mě zlepšila, ale stále nejsem připravena jít někam dál. Vaše video mě znovu přesvědčilo že musím odbornou pomoct vyhledat. Ale momentálně je ráda když navštívíme sestru ve vedlejší vesnici. Hodně mi pomáhá kamarád, který sice není psycholog, ale hodně se o psychologii zajímá i když má vystudovaný práva, tak jsem se díky němu dostala dál, zvládla cestu bez antidepresiv, ale ještě nemám vyhráno. Sám mi řekl že je nejvyšší čas vyhledat odbornou pomoc kvůli právě již zmiňovaných dlouhých čekacích lhůtách než přijde termín budu připravená... Já chci věřit že ano. Chci se dát do kupy kvůli dětem a hlavně sobě. Už reaktivně normálně funguji a když je nejhůř, a to mi bylo nedávno tak zle že mi pomohl už jen Neurol... Krásný video děkuji za něj a přeji krásné dny, v nelehké době...🌞💐❤️✌️
Hezky zpracované video. Já spis hledám odvahu tam zajít, protože nedokážu o ničem mluvit.
Zkuste se podívat ještě na další moje videa zde: Tajemství prvního sezení a Čeho se nebát u psychologa.
@@tomaskvapilik2773 děkuji, mrknu na to 😊
Oceňuji že na youtube existuje i tento typ videí. Konkrétně toto mě ujistilo, že bych měla pomoct vyhledat. Mockát děkuji, toto jsem potřebovala.
Děkuji za tuto zprávu
Vždycky, když vidím nějaké tvoje video, Tome, tak si říkám, jaké má Kačka štěstí, že má vedle sebe tak chápavého a vnímavého partnera. Mně totiž právě od toho jít k psychologovi nepřímo odrazuje manžel. Vždycky vlastně řekne něco v tom smyslu, že moje problémy rozhodně žádné problémy nejsou a jen si v podstatě pořád chronicky stěžuju (neříká to takto doslova, ale smysl je podobný). Tak je to pak těžké se rozhodnout pro tak zásadní věc. Přála bych si, aby každý, kdo to potřebuje, našel podporu i v okolí.
To je těžká situace. Držím palce, aby se Ti ve věcech Tvého zdraví podařilo naslouchat sobě, nikoli manželovi.
Tak to je taková krásná ukázka rozdílů mezi muži a ženami .Jeden rozdíl může být v tom, že ženy jsou v citových a vztahových věcech tak nějak vnímavější a muži tupější (takový stereotyp platí jen obecně a jaksi statisticky, jednotlivci se z něj mohou vymykat). Druhý rozdíl může být v tom, že muži jsou konstruktivnější a zodpovědnější, zatímco ženy mají častěji pocit, že za ně jejich problémy vyřeší někdo jiný (žena se na cestu ptá, zatímco muž se ji snaží najít). A právě tou rozdílností pohledů se muži a ženy mohou navzájem doplňovat a vyvažovat. Partnerův postoj můžete vnímat buď negativně (nerozumí vám, podceňuje vaše problémy a utíká před nimi), nebo pozitivně (ujišťuje vás, že mu připadáte celkem v pořádku, dodává vám odvahu, abyste odpovědnost za svůj život vzala do rukou sama a nesnažila se ji přehodit na kohosi zvenku, koho vlastně zatím ani neznáte).
Super video. Podle mě je také dobré, když psychologa vyhledají lidé s nějakou chronickou nemocí (která nemusí být, alespoň na první pohled psychického rázu).
Ano, určitě!
Děkujeme za video. Já tenkrát navštívila psychologa, bohužel pan psycholog mě nepustil ke slovu, pořád povídal o svém dětství. Sama mám vystudovanou psychologii, nicméně pro předškolní děti, tudíž si nemohu pomoci sama. Po druhé návštěvě mi oznámil, že jsem v pořádku, nepotřebuji pomoc a nebo rovnou na psychiatrii. Po této zkušenosti, kdy mám špatné zkušenosti s odbornou pomocí, se řešení v podobě terapie bohužel vyhýbám.
Nevzdávejte to.
Mohla bych se prosím zeptat, zda to byl psycholog hrazený pojišťovnou nebo jste si ho platila sama? Docela by mě to zajímalo. Mám totiž teorii, že psychologové hrazení pojišťovnou mají spíš klientelu s obrovskými problémy typu: rodiče, kterým se zabila v 18 letech jejich maniodepresivní dcera. Tihle psychologové pak můžou mít pocit, že jiné problémy ani problémy nejsou. Pak mají tendence přistupovat k tomu ve stylu: Vám se stalo tohle? Podívejte, co se stalo jiným, tak nevím, co si stěžujete. Je to samozřejmě špatně. Každý máme právo prožívat své problémy po svém.
Je to jen moje teorie, probádána na opravdu velmi malém reprezentativním vzorku, ale osobně jsem si jejich chování odůvodnila tímto způsobem. Pokud by mi to někdo vyvrátil či potvrdil, byla bych ráda. Samotnou by mě zajímalo, čím to ve skutečnosti je.
P.S. Taky mám teorii č.2, že je to tím, že když si psychologa platíme z vlastní kapsy, tak si sakra vybereme, kam půjdeme. Např. Když vytáhnu z peněženky 1000 Kč a dám je psychologovi, ze kterého se vyklube kretén, tak k němu příště nepůjdu - protože přece mu nebudu dávat další těžce vydřenou tisícovku ;-) Ale když to jde z pojistky, tak to spíš zkousnu. Obzvláště když jsem typ, který nerad něco mění. Navíc ví, že čekací doba na klinické psychology bývá sakra dlouhá, takže Vám nic jiného ani nezbývá. S tím jim to dává větší možnost chovat se hrubiánsky až neomaleně. Oni prostě nemusí o klienta = zákazníka až tak bojovat.
P.S. Možná by se hodilo natočit i video: Podle čeho poznat, že je na čase odejít od psychologa ;-)
Děkuji za zprávu. Pokud to bylo tak, že psycholog vás nepustil ke slovu a povídal o svém dětství, tak to je obrovské profesní selhání. To opravdu do terapie nepatří, ani vzdáleně.
Věta, že jste v pořádku, nepotřebujete pomoc, nebo můžete rovnou na psychiatrii, si protiřečí. Nedokážu ji tedy nějak uchopit. Rád bych k tomu řekl jinou větu:
Pokud cítíte, že pomoc potřebujete, tak ji potřebujete. Tečka. Nikdo vám nemůže tvrdit opak (což je úplně základní věc).
Je mi líto, pokud jste se stala ve své první zkušenosti součástí takového profesního selhání.
@@kkkuzi zajímavé hypotézy :-). Nicméně i kdybych měl klientelu poskládanou pouze z nejhorších možných diagnóz, ani v nejmenším mě to neopravňuje snižovat důležitost a vážnost obtíží klienta. Na to neexistuje žádná obhajoba.
A s těmi penězmi se mi to jeví jako pravda. Spousta lidí trpí klinické psychology, kteří jim vůbec nepomáhají a celá terapie nefunguje, ale jsou přece zadarmo.
Nejdříve bych chtěla poděkovat - skvělé video. A ve jménu prokrastinace a syndromu poslušné školačky jsem se zamyslela nad domácím úkolem: 1. ještě Vám tam chyběly vidiny, noční běsy 2. S čím vším chodí lidé k psychologům: Když pominu povinné testy typu profesní řidičák, nutnost kvůli soudu, tak nevím, zda někteří nechodí k psychologovi jen se vypovídat - nehledat řešení, jen si postěžovat, že manžel zase neumyl nádobí (dobře - přeháním to, asi to bude s většími problémy, ale i já mám někdy potřebu se svěřit s věcmi a nemám komu). Popř. jsem u mnohých medailonků mnohých psychologů viděla i položku koučink - takže navštívit psychologa ne, protože mě něco trápí, ale protože se chci někam posunout - být např. asertivnější nebo pomoct při výběru školy, zaměstnání. Někdy to bude i o tom posunout se dál, když není člověk schopen se sám posunout - opuštění manžela, práce či jiné přítěže v současném životě.
Ano, ve videu jsem situaci zjednodušil, protože jsem pod termínem psycholog vnímal především psychoterapeuta, poradenského psychologa, klinického psychologa nebo diagnostika. Ale je mnoho dalších psychologů, například v personální agentuře, ve školství, nebo soudních znalců. Je spousta dalších důvodů, proč chodit za těmito typy psychologů. A jsou i tací, kteří jsou vzdělaní jak v terapii, tak v koučinku. Je ale i na jejich odbornosti, aby rozhodli, jaký způsob spolupráce je pro klienta vhodný. Vím, že mnohdy člověk míří na koučink, ale dozví se, že je ve stavu, kdy by měl vyhledat psychoterapii (akorát si to možná sám nedokáže přiznat).
*Včera jsem se pohádal s mamkou, a ikdyž mám po škole tak je pro mě těžké najít si práci, i kvůli zdravotnímu stavu. A tak jsem přemýšlel jestli za to mohu, tak mi najednou v hlavě vyskočila myšlenka jít se pořezat a když jsem přemýšlel o řezání, tak jsem najednou měl myšlenku sebevraždy, nic jsem si neudělal, mám strach i z odběru krve ale lekl jsem se že mě to napadlo. Nikdy jsem neměl moc psychické problémy, tak bych se chtěl zeptat Toma jakožto psychologa, jestli by mi doporučil zajít k psychologovi aspoň si o tom s někým promluvit, protože se bojím že se mi to bude vracet. Až moc přemýšlím nad věcma :D. Budu rád za odpověď Tome :D*
Ano, jak sděluji právě v tomto videu, myšlenky na pořezání se nebo myšlenka na sebevraždu je indikátor pro vyhledání psychologa.
Tome mam jednu otazku, u vsech terapetu jsem si vsimla ze umi velmi dobre vysvetlit proc se problemy staly, (hlava pak chape) nicmene na urovni pocitove, telesne se nic nezmeni. Mam uzkost a nekdy proste ji mam a nekdy ne.. Sama uz ted vim co s tim, ale trvalo mi roky, roky nez jsem na to prisla, ze je dobre tu zit to co chceme, uvedomeni ze myslenka ke me nepatri a dalsi...ale to mi nikdy zadny terapeut nepovedel..ale spise pocitove zalozeni lide bych rekla. Zkratka, vim ze kdyby se tu na planete clovek ocitl sam, nejdriv by mozna sedel a rozhlizel by se( nevedoma meditace) odesel by chornicky stres , pak by si rekl ty jo ja muzu cokoli(kvantovani), pak by skalal radoval se.. Terapeuti me casto vedli k tomu abych na sobe porad nejak pracovala, cistila a mozna bych z toho tak byla maximalne unavena..Co si myslis o tomto ty ? Mej se krasne :)
Znám kolegy a kolegyně, které nic nevysvětlují a pracují pouze s emocemi a tělem. V tomto případě je fajn doporučení od někoho, kdo už má tu zkušenost, případně napsat úvodní e-mail už v tomto stylu - mám zájem o tělově a emočně zaměřenou terapii.
Tak to uz je pozde no... :)
Myslím, že psycholog by také mohl pomoci lidem, kteří ví o někom ve svém blízkém okolí, kdo potřebuje pomoc a oni sami neví, jak mu to říct, jak ho přesvědčit, že je třeba s tím něco dělat. Takže pokud někoho napadá i to, že jeho blízký má evidentně psychické potíže a neví jak mu pomoci, mohl by se jít poradit s terapeutem o nějakém bezpečném postupu a vlastně se i přesvědčit, jestli ta situace terapii vyžaduje nebo ne.
Ano, to by pak nešlo úplně o terapii, ale třeba o krátké psychologické poradenství.
Já už za pár dní jdu, ze strachu z řízení v autoškole se mi rozjela šíleně panická ataka...., že jsem si uvědomila, že potřebuji pomoct........., ale obrečela jsem to teda.......
Už tak tři roky mě trápí zdravotní problémy. Zdravotní prohlídky jsem prošla, ale vše je z psychické strany. Začala jsem kvůli tomu chodit k psycholožce a vše probíhalo skvěle. Dohodli jsme se že k ní už chodit nemusím, že už zvládám s tím pracovat sama. Jenže jsem s tím sama dokázala pracovat možná tak měsíc nebo dva. Přijde mi že už si nevím rady. Jsem z toho nešťastná, ale zároveň si nejsem jistá zda chci znovu chodit k psycholožce když to sama zase nezvládnu. Pořád se to zhoršuje. Vím že odbornou pomoc potřebuji, ale bojím se že mi pomoci nedokáže.
Nevím, jestli jsem to pochopil správně. Nicmémě bych Vás rád podpořil, abyste znovu vyhledala pomoc. Už jste na jiném místě, s jinými zkušenostmi, s jiným vědomím. Ta druhá terapie dost možná proběhne jinak a nejspíš i s jiným koncem.
Občas pomůže změna lékaře. Vaše potíže vůbec nemusí být psychického původu. Lékaři mnohdy nejsou schopni člověka řádně vyšetřit a svoji neschopnost maskují tím, že potíže svedou na psychiku. Zkuste podle příznaků najít na sociálních sítích lidi s podobnými zkušenostmi. Mohou vám poradit kam se obrátit.
Dobrý den, měla bych na Vás dotaz - co dělat, když člověk nedokáže být ke svému terapeutovi zcela otevřený, upřímný a přitom vnímá, že to snižuje význam psychoterapií? Přičemž není chyba v nedostatku důvěry k terapeutovi, ale obyčejně v tom, že se člověk za něco stydí, nechce se mu nahlas přiznat, že je něco horší, než se tváří (a přitom právě proto tam přece chodí... Takže je to paradox).
Posílám pozdrav paní Kateřino,napište svému terapeutovi dopis.Předejte mu ho při svém odchodu.
Při dalším sezení,jistĕ padne z jeho strany otázka,jestli o jeho obsahu chcete hovořit...buď dáte souhlas nebo se rozhodnete ještĕ dál konkrétní téma oddálit...
Rozhodnĕ váš terapeut bude mít info. a tím pádem vĕtší možnost,smĕřovat terapii více cílenĕ.
Druhá možnost je,zmĕnit terapeuta;pokud máte pocit,že jinému....byste se svĕřit dokázala.Píšete-terapeuta-tedy pokud se jedná o muže;je i možné,že s určitými tématy by se vám lépe svĕřovalo ženĕ.
Přeju vše dobré a opatrujte se.
Jen jsem samozřejmĕ napsala názor😊možností je dalších x!
To, co navrhuje Iva s dopisem, je moc pěkná pomůcka.
Blok ze studu je také o důvěře. Když to hodně zjednoduším - na 10. sezení se člověk ještě stydí, na 20. sezení už má více důvěry a stydí se méně.
Nemusíte přímo začít mluvit o tom, čeho se na sobě stydíte, ale zkuste s terapeutem nejprve pojmenovat, že existuje něco, za co se stydíte, a dál jít nemusíte. Je to dílčí, ale důležitý krok.
U mě tím znakem, že je na čase vyhledat psychologa, byl můj syn. V jeho necelých třech letech jsme s ním začali chodit k psycholožce, protože vykazoval některé známky poruch autistického spektra, ve velké míře to bylo neustálé ujišťování se, obrovský strach ze zvuků a další věci. A závěr psycholožky po pár sezeních? Problém není v něm, ale ve mě. Už od těhotenství přejímal moje strachy, byl (a stále je) na mě hodně napojený a moje nevyřešené strachy a věci co jsem v sobě nosila, se projevovaly na něm. Moje dětství a dospívání bylo náročné, rodiče mě týrali jak psychicky, tak fyzicky. Bylo toho ve mě opravdu hodně, co nešlo dlouho dlouho ven. Už to budou tři roky, co chodím na terapii místo něj já, ke stejné psycholožce. A jsem neskutečně vděčná, změnilo nám to život oběma. Díky Tome, ty videa jsou nesmírně obohacující a beru to jako doplněk ke své terapii :)
🙏🙏🙏 to moc rád čtu, držím palce.
Já mám hrozný problém s tím, že kdykoliv pomyslím na to jít na terapii apod., cítím se dost sobecky. Říkám si, že je to vlastně extrémní privilegium a že ho nechci upírat jiným svými marginálními potížemi, když ostatní se musí prát s například daleko horšími věcmi. S čímž se pojí i to, že si říkám, že mám kde bydlet, co jíst, možnost studovat a pracovat... což ne všichni mají, tak nač si vlastně stěžuju. Je to pro mě velký bludný kruh a nevím, jak z něj ven...
A pouštěla si moje první psychologické video tady na CZcams - Čeho se nebát u psychologa?
Napadla mě touha pochopit spouštěče svýho chování, který nejsme sami schopni dohledat, ačkoli třeba nemusí být nějak destruktivní, ale i tak bychom je rádi pochopili a zbavili se jich
Určitě může být
Mne občas přepadnou násilné myšlenky o tom, že někomu ublížím, i když nechcu. Můj psycholog říkal, že se je mám snažit bagatelizovat. Jenže já nevím jak... 🤷♀️
Takova myslenka mi napadla uz asi pred dvemi lety.
Porad si podsouvam, ze bych mela někam zajit. Ale mam tolik psychickych problemu a tolik pocitu, emoci, ktere ovlivnuje me chovani , ale ma hrdost a ego mi to nedovoli.
Nedokazu si predstavit, ze bych s timto nekam sla. Co bych mu mela rikat? Celej muj podelany zivot... Tohle nikoho nezajima. Uz vidim jak se ztrapnim a ve dverich budu bulet jak zelva.
Mluvit o životě, překonávat stud, plakat - to vše se děje v každé terapii, je to zcela normální.
Dnes som sa zamýšľala (vlastne už dlhšie) že by som mala ísť k psychológovi. Otvorím CZcams a na mňa vyskočí toto video. Asi je to potvrdenie. 😁
Možné to je :-)
Mam takovou teorii ze vetsinu zdrav.problemu zpusobuji paraziti,aspon ja to tak mela takze by se lidi meli soustredit na svuj zivotni styl,stravu,pohyb,zivotni prostredi proste imunita a nehazet hned lidi do tehle skatulky
Chodil jsem k životě i k celkem dobrým psychologům a psychiatrům, kterých jsem si vážil, a stejně si myslím, že je to vlastně jen náhražka za dobré přátele. A taky je třeba se smířit s tím, že je spousta problémů, které psycholog neodstraní, nenapraví kouzelným proutkem, ale nanejvýš člověku pomůže je unést. Od určité doby jsem pak nabyl dojmu, že kdybych hledal stále další a další odbornou pomoc, tak už by to bylo právě to zacyklení. Dokud jsem byl mladý a "hledal svou životní cestu", tak z toho ti odborníci mohli mít možná i dobrý pocit, že mi pomáhají. Dnes už jsem se dostal trochu do fáze, že "teď už je to jedno", svět mých zkušeností a hodnot už by mi stejně žádný odborník neuměl přestavět, aniž by mi ho zbortil.
Spousta trefných myšlenek. Zvlášť ta, že je to v určitém aspektu náhrada chybějícího blízkého vztahu, který by poskytl porozumění, podporu, přijetí, zájem.
Ja sa stále bojím, ako tu v komentároch už bolo aj spomínané, že narazím na psychológa, ktorý mi nesadne. Som dosť citlivá na kritiku od cudzích ľudí v štýle "toto vás trápi? ostatní sa majú 100x horšie", hlavne, keď by som sa im mala zveriť s tak náročnými vecami, o ktorých nerozprávam len tak hocikomu. Občas mám pocit, že moja osobnosť je na to prirodzeným magnetom, lebo sa cyklím v problémoch, ktoré "iní zvládajú ľavou-zadnou". Všade sa píše, aká je samodiagnostika zlá, ale čítam len psychologické webstránky a podľa nich som na tom asi dosť nanič - cítim, že mám dosť silnú depresiu, cítim potrebu spánku tak 4x do dňa, neviem sa zaradiť do pracovného života, aj do koníčkov sa niekedy musím silno prinútiť, bežný denný harmonogram normálneho človeka mi robí obrovský problém (som veľmi pomalá, nevládna a skoro po všetkom ma ovládne mikrospánok). Občas bolí počúvať, že som lenivá, ale ja proste nevládzem fungovať. Do toho mám snáď od detstva úzkosti z verejných priestranstiev, dopravných prostriedkov, tiež zopár neľahkých zážitkov ako znásilnenie, autonehodu, manipulatívnych ľudí pri ktorých mám pocit, že nemám právo na vlastné rozhodnutia a vlastný život aj keď mám takmer 30... netuším, ako toto vtesnať do jednej hodiny konzultácie, aby si o mne ten psychológ vôbec vedel utvoriť nejaký obrázok a hlavne bez predsudkov, z ktorých som už docela unavená. Viacero doktorov (na iných prehliadkach) sa na mňa povýšenecky pozerá, že nepracujem, dokonca na kardiológii sme to riešili možno aj polhodinu. Snažím sa pritom rozvíjať svoje vlastné nápady, stále sa niečo učím, ale ide to veľmi, veľmi pomaly. Idem aj cez svoje veľmi nízke limity, napr. niečo robím kým ma nevyruší potreba spánku. Jedna moja práca stroskotala práve aj na tomto, plus nevládala som každý deň cestovať. Lenivosť je myslím skôr príkladom toho, že sa človeku iba nechce, aj keď energia mu nechýba. Ja zas žijem s neustálymi výčitkami, koľko by som toho ešte mohla urobiť, keby sa mi práve nezatvárali oči. Ako aj hovoríte vo videu, vyzerá to, že moje psychické problémy sa už pretavili aj do fyzických príznakov. Najviac nepríjemné mi je to, že to nemám oficiálne podložené na papieri, neviem sa teda bez toho nijako brániť, a tak to všeobecne pre spoločnosť potom vyzerá, že si len namýšľam. Sama pritom vidím, že som ďaleko za "normálnym priemerom", akurát nemám odvahu sa zveriť do cudzích rúk. 😓
Vezmu to postupně, ohledně kritiky od psychologa nabízím zhlédnout moje jiné video na YT - Čeho se nebát u psychologa. Pokud by ke kritice přece jen došlo, je to velké selhání daného psychologa a je potřeba vyhledat pomoc jinde.
Ohledně vměstnání se do jedné hodiny, to na psychoterapii opravdu není cílem o sobě vypovědět všechno. Na prvním sezení jde o jiné věci - a zase doporučím své video na tomto kanále - Tajemství prvního sezení.
Z toho, co píšete, usuzuji, že je potřeba vyhledat psychoterapii. Chce to hodně odvahy, toho jsem si vědom. Držím palce, abyste tu odvahu postupně našla.
Jen bych Vám chtěla napsat, že v tom nejste sama. Já taky mám pocit, že lidé kolem mě mají mnohem větší problémy než já a i přesto je zvládají mnohem lépe. Pokud je toto soutěž, tak rozhodně prohrávám. Ale je to jen pocit, který nemá s realitou nic společného. Jedna homeopatička mi řekla krásnou myšlenku: Každý máme právo prožívat své problémy po svém. A měla pravdu. Navíc to, že někdo nedá na sobě nic znát, neznamená, že je mu lépe nebo že to zvládá lépe. Z toho, co jste napsala (znásilnění, autonehoda, manipulace) jste si toho prožila víc než dost a být z toho zkroušená je podle mě naprosto přirozené. Prostě pohár toho, co snesete, přetekl. Proto nejste špatná. Špatný je ten parchant, co Vás znásilnil, špatní jsou lidé, co s Vámi manipulují atd. Máte zjevnou potřebu se někomu svěřit. Hledáte pomoc, protože ji prostě potřebujete. Není hanba potřebovat pomoc. Je jen velmi těžké si o ni říci. To, že jste to napsala sem, je jeden z prvních kroků a věřím, že postupně dojdete k odhodlání nějakého odborníka navštívit. Vím to, protože jsem si většinu věcí, které popisujete, prožila taky. Včetně té cesty - prohledávání videí na youtube, psychologických webů, komentářů, diskuzí atd. Každý je sice jiný, ale já opravdu věřím, že stejně jako já, jednoho dne dojdete do bodu, kdy zvednete telefon / napíšete email a u někoho se objednáte. I když, nebudu Vám lhát, na vola natrefit můžete, ostatně jako v každé jiné profesi. Pokud se tak stane, tak je třeba prostě vola nechat v propadlišti dějin a odejít. Je důležité si uvědomit, že pokud Vám bude psycholog něco vyčítat nebo Vás soudit, tak to nevypovídá nic o Vás, ale o něm...a to, že je to prostě špatný psycholog (a optimálně by měl změnit profesi - nejlépe na něco, při čem nebude pracovat s lidmi). Ale je tu reálná šance, že najdete někoho, kdo Vám bude vyhovovat. Tak přeji hodně štěstí a hlavně sil (nám oběma :-) ) P.S. Ohledně tématu znásilnění - mám teorii, že na to budou lepší spíše psychologové mladší, popř. ve středních letech. Ti starší (důchodový věk) jsou asi více zakotvení v mýtech a stereotypech ohledně tohoto či podobného tématu - ale je to opravdu jen moje teorie, kterou mi klidně můžete někdo vyvrátit (nebo potvrdit)).
Ahoj/dobrý den. Je mi 12 a mám pocit že mám PPP e když jsem to zkusila naznačit mamce tak mi řekla že jí dobře ale já se cítím zle nevím co mám dělat
To jsem rád, že se tím zabýváš. Určitě se podívej na stránky www.3pe.online/ , kde najdeš také síť kontaktů. Existují služby, kam můžeš jen tak nezávazně, anonymně zavolat a probrat vše, co potřebuješ.
Rada bych sla k psychologovi, ale kdykoliv jsem se o tom zminila pred rodici, zacali hned nadavat, ze v dnesni dobe kazdy potrebuje psychologa a nikdo neni normalni a ze pry mi nic neni..
Držím palce a posílám sílu ustát si svůj názor. Věřit sobě, ne druhým.
Odhodlavam sa už mesiace.
Kamarád mi řekl, že by na WC nikdy v lese nešel 😂 ale když musíš, tak to dáš a nějak podobně je to i s tímhle 😂
Mám jednu otázku... Jak mám říct rodičům že chcu terapeute/psychiatra? Prosím nějaké odpovědi🙏
Já jsem vždy pro říct to narovinu, nechodit kolem horké kaše. I přes prvnotní odmítnutí je možné se k tomu vracet. Mnoho lidí stále bere odbornou psychologickou/psychiatrickou pomoc jako stigma, jako znamení hanby nebo méněcennosti. Je asi potřeba, aby si zvykli. Je tedy vhodné se k tomu opakovaně vracet.
Takovým trochu jiným způsobem může být, že si nejdřív zjistíš, jak na to rodiče pohlížejí - "co víte o psychiatrech? Co víte o psycholozích? Víte, jak fungují? Víte, jak pracují?"
Držím palce!
Podle mě by další důvod mohl být například to, že má ten člověk rodiče, kteří trpěli nebo trpí psychickými problémy, jelikož u mnoha diagnóz je vyšší riziko dědičnosti a tak je pro něj fajn vyhledat psychologa preventivně.
Ano, může být. Případně psychologa může vyhledat, aby diagnóze svého rodiče lépe porozuměl.
Moje mamka má schizofrenii. Chodí pravidelně k psychiatrovi, má zavedenou léčbu, která jí sedí a momentálně je celkem v klidu. Ale jsou dny, kdy je to špatné. Já si myslím, že by též měla navštěvovat psychologa, ale ona si myslí, že když už má léky od psychiatra, tak k psychologovi chodit je už zbytečné.
Oni i psychiatři můžou (a možná i měli) mít psychoterapeutický výcvik.
To je bohužel smutné :-(.
@@ingridlaskova8526 Můžou mít výcvik, ale je to nadstandard. Většina jich funguje pouze jako lékaři.
Mě by ještě zajímalo jak dlouho člověk psychologa navštěvuje. jestli je více lidí kterým stačí jen pár sezení nebo těch kteří chodí třeba víc než rok. Já chodím na terapie necelé 3 roky a přijde mi že v poslední době jsem se stejně nikam neposunula. Docela často přemýšlím jestli vůbec má cenu tam ještě chodit. Psycholožka říká že bych ještě chodit měla ale já si tím jistá nejsem.
Hmm, z toho, co píšete, nemám dobrý pocit. Jsou různé terapeutické přístupy, záleží, v jakém přístupu pracuje vaše terapeutka. Nicméně z mého pohledu je konec v terapii vaším rozhodnutím a terapeutka by ho neměla zpochybňovat, i když svůj názor vyjádřit může.
Může také pomoci změna terapeuta :)
Já měl terapeutku, která vždycky, když mi bylo nejhůř, tak nabyla dojmu, že jsem se dostal do pohody. Snad ten dojem je způsobený tím, že v krizi přecházím do takového poněkud cynického nadhledu. A v podobné situaci terapii i ukončila, až jsem měl pocit, že už se mě prostě chtěla zbavit. Ale asi to tak má být - když si člověk s někým čtyři roky povídá o tom, jak životě plavat, tak nakonec nezbývá než sebrat odvahu a prostě skočit a plavat. Není to žádný krásný styl, trochu se v tom plácám a trochu se topím a ani nevím, kam a proč vlastně plavu, ale když se s tím člověk smíří, tak si to pak vlastně dokáže taky trochu užít. Možná jsem zamlada snil, že můj život bude povedenější, dnes se té své mladické naivitě mohu zasmát, ale vlastně i tak je ten život chvílemi hezký, i když trochu o ničem. Takové paběrkování na strništi života.
Jak mám prosím říct psycholožce že se sebepoškozuju?😶
Já jsem vždy pro o tom mluvit narovinu:
"stává se, že někdy pořežu"
"mívám myšlenky na to si ublížit a někdy to i stane"
"když je mi nejhůř, ublížím si, abych si ulevila"
Nenávidím lidi a kdybych měl tu možnost vyhladit lidstvo,tak to udělám.....myslíš že potřebuju pomoct?
Nezertuju, chci jen pomoct naší planetě a uzdravit ji od rakoviny..tím myslím lidi..
@@bobwalker7733 Můžu tě ujistit, že planetě je to úplně, ale úplně jedno, ta o žádnou pomoc nestojí. Tu planetu potřebují právě ti různí živí tvorečkové, z nichž někteří se nazývají lidé, a jeden z nich jsi i ty.
Asi jste inteligentní, pokud máte takové myšlenky. Bohužel je to tak, většina lidí jsou lhostejní sobci, starají se sami o sebe, páchají zlo, ničí přírodu. Ale jsou tu i slušní, hodní empatičtí lidé, zkuste takové vyhledávat, oni vám spraví náladu.
ano