Viete, čo je amaxofóbia? Možno ju aj máte - ak máte strach zo šoférovania. Môže mať rôzne príčiny, formy a prejavy, aj rôzne spôsoby, akým nás dokáže obmedziť.
Mám také amaxofobii. Přitom jsem nikdy žádnou nehodu nezažila. Řidičák jsem si udělala přesně před rokem, ve svých 47 letech. V den, kdy jsem si byla řidičák vyzvednout, mi hned manžel řekl, že mám už řídit domů. Jelikož to bylo v jiném městě, než bydlíme, musela jsem jet asi 35 km, přes velký kopec se zatáčkami, které tam jsou i vracecí. Celou cestu mi nadával. Jedna zatáčka mě vynesla do protisměru, ale naštěstí se nic nestalo, protože tam nejelo žádné auto. Udělalo se mi strašně špatně. Nakonec jsem u nás před domem neuměla podélně zaparkovat, protože jsem to nikdy nezkusila... 2 dny jsem pak měla těžké úzkosti, zažívací potíže a už jsem nechtěla za volant sednout. Okolí pro mě nemělo pochopení, že se bojím řídit. Dost se mi vysmívali. Připadala jsem si méněcenná... No nicméně jsem to nevzdala a teď po roce už začínám jezdit sama aspoň k dceři, když potřebuje pohlídat vnučku, což mi dává velkou svobodu, že nejsem závislá na autobusech. Už se nebojím jet po dálnici.. Jen někdy mi není ještě dobře a to mívám pocit, že jsou všechny silnice úzké a že se tam nemůžu vejít, když potkám jiné auto. Ale nakonec to vždy zvládnu. Ještě asi chvíli potrvá, než se strachu úplně zbavím.
Mám také amaxofobii. Přitom jsem nikdy žádnou nehodu nezažila. Řidičák jsem si udělala přesně před rokem, ve svých 47 letech. V den, kdy jsem si byla řidičák vyzvednout, mi hned manžel řekl, že mám už řídit domů. Jelikož to bylo v jiném městě, než bydlíme, musela jsem jet asi 35 km, přes velký kopec se zatáčkami, které tam jsou i vracecí. Celou cestu mi nadával. Jedna zatáčka mě vynesla do protisměru, ale naštěstí se nic nestalo, protože tam nejelo žádné auto. Udělalo se mi strašně špatně. Nakonec jsem u nás před domem neuměla podélně zaparkovat, protože jsem to nikdy nezkusila... 2 dny jsem pak měla těžké úzkosti, zažívací potíže a už jsem nechtěla za volant sednout. Okolí pro mě nemělo pochopení, že se bojím řídit. Dost se mi vysmívali. Připadala jsem si méněcenná... No nicméně jsem to nevzdala a teď po roce už začínám jezdit sama aspoň k dceři, když potřebuje pohlídat vnučku, což mi dává velkou svobodu, že nejsem závislá na autobusech. Už se nebojím jet po dálnici.. Jen někdy mi není ještě dobře a to mívám pocit, že jsou všechny silnice úzké a že se tam nemůžu vejít, když potkám jiné auto. Ale nakonec to vždy zvládnu. Ještě asi chvíli potrvá, než se strachu úplně zbavím.