Jeseníky jednou stopou_2

Po ránu jsem si zapůjčil šlapkostroj od KTM s pomocníkem od Bosche a z Vernířovic vyrazil směrem na Dlouhé stráně. Hned po prvních pár stech metrech stoupání mizely kilometry zobrazovaného dojezdu rychleji než moje síly, takže jsem nahodil režim Eco a se svojí tradiční infarktovou tepovkou šlapal vzhůru. Krátkou přestávku jsem vyplnil výšlapem na rozhlednu U Tetřeví chaty a potom to u větrné elektrárny Mravenečník střihnul namísto cyklotrasy pěkně terénem, stezkou pro pěší. Potom, co se široká rozbitá cesta změnila v úzkou pěšinku plnou kořenů s pořádným srázem po levé straně, jsem vyměknul a pěkných pár desítek nebo stovek metrů radši tlačil. Za chvilku mě to vyplivlo na asfaltce vedoucí přímo k horní nádrži Dlouhé stráně. Tohle malé moře na velkém kopci fakt stojí za to.
Z indikátoru baterky z pěti dílků zmizel jen jeden, což mi dodalo naději, že další kopec směrem na Praděd už se nebudu muset tolik dřít a zapojím víc do děje ampéry, volty a watty z baterky, což ještě potvrdila dostupná nabíječka na elektrokola u občerstvení. Za tu půlhodinovou zastávku tam sice přibylo žádná celá nic, ale lepší než drátem do oka :-) Od horní nádrže mě pak čekal parádní dlouhý a rychlý sjezd po asfaltu a od spodní nádrže už začala lesní cesta zase stoupat vzhůru k Pradědu. Místy už jsem tedy zapojoval i silnější přípomoc Tour nebo Sport. Pár kilometrů od vrcholu si ale technika párkrát postavila hlavu a v těch nejméně vhodných situacích se kolo prostě vypnulo - ve stoupáku, kde máte nějakou frekvenci fakt nic moc pocit...
Nahoře na Pradědu jsem tedy kolo nechal odpočinout a sobě šel doplnit energii do místní restaurace, kde jsem si díky Covid opatřením hezkou chvíli vystál frontu na volný stůl. Čekat pak další frontu na výtah na vrchol rozhledny už se mi fakt nechtělo, zvláště ve chvíli, kdy na Pradědu vypadla elektrika...
Hurá do sedla a frčí se dolů, fajnové sjezdy po asfaltu i šotolinkách, které jsem si užíval, potom kousek po silnici směrem na Kouty na Desnou a odsud jeden z finálních kopců směrem vzhůru. Lesní cesta, stojka jak blázen, s maximální výpomocí kola jsem to nějak ušlápnul, ale zapotil jsem se tedy pořádně. Zpátky do Vernířovic jsem po 63 kilometrech dorazil ještě s dvěma dílky baterky z pěti, tak jsem se jel kouknout ještě kousek po okolí.
Závěrečná zjištění - baterku asi není třeba až tak moc šetřit, i s elektrokolem si dá člověk pořádně do těla, neočekávané a opakované vypnutí přípomoci dokáže naštvat, ale hlavně - Jeseníky jsou krásné a stojí za to sem vyrazit!