Leoš Fučík

Je mezi námi mnoho lidí, kterým na rozdíl od nás štěstí nepřálo - potýkají se
s rozličnými handicapy.
Potřebují asistenci, péči. Tu jim poskytuje na 350 000 pečujícících. Vesměs se museli
vzdát vlastních zájmů a profesních kariér, protože svou službu poskytují 24 hodin den co den.
Pro mě je každý z nich hrdina. Lépe řečeno hrdinka, vždyť devět z deseti českých
pečujících jsou ženy. Tím spíš mrzí, že zůstávají neviditelní i neslyšení. V ústavu by péče o
člověka postiženého ve 4. stupni stála víc než 50 000, ale je-li ta péče poskytována doma,
uvolní stát jen 13 200 korun. A když do Sněmovny konečně doputuje návrh na zvýšení těch
prostředků na 19 200, příslušný výbor to ani neprojedná a odsune celou věc na poslance,
zvolené pro další období.
Ale navzdory všemu se pečující nevzdávají. Mnozí přemýšlejí, jak situaci
handicapovaných zlepšit. A nejen přemýšlejí, ale i konají. Třeba pan Leoš Fučík vymyslel vůz,
který vozíčkářům umožní podívat se po vlasti a možná i po světě, seznámit se s jinými,
pobývat ve společnosti, prostě žít lépe. A svou myšlenku, navzdory nesčetným překážkám,
uskutečnil.
Dotahovat věci do konce, to je v našich krajích podivuhodná schopnost. Všímejme si
těch, kteří to zvládají. A nechávejme se inspirovat.