Život s dítětem s postižením /6. díl. - Jak se vyrovnat s postižením?/
Vložit
- čas přidán 13. 01. 2020
- V dnešním díle navazuji na 3. díl a postupně se dostávám k důležitému okamžiku každého rodiče dítěte s postižením - a to k jednotlivým fázím zvládání závažné životní, stresové situace...Jak se s tím vyrovnat? Každý si tím prochází a záleží jen na něm, ve které fázi chce zůstat.
Dnešní díl je takový rozverný, protože takové byly i holky i celá atmosféra. :-) Nikolka měla opravdu dobrou náladu. :-)
Upřimně, samozřejmě přeji vše dobré, paní, dceři, celé rodině, mohu i ocenit to oč se snaží - a dole příspěvky potvrzují, že to má pro lidi svůj význam. Nemohu však přijmout to neustálé rušení dítětem - znehodnocuje to to co chce paní říct... prostě - ruší to jak ... víte.
Ano, ale bohužel jinak točit nemůžu, když je se mnou Niki pořád doma. Děkuji za komentář. 🙂👋
Zdravím, Vaše videa mi pomáhají, vyrovnávám se s tělesným postižením mýho chlapečka, je to jak na houpačce. Syn má handicap kvůli špatnému odhadu váhy a následnému tahání za hlavu došlo k porušení nervů do ruky. Takže miliony doktorů, rehabilitací, nejistot. Nejtěžší je to přijmout a uvědomit si, že to je prostě fakt.
To jsem ráda, že pomáhají. Vyrovnávání se s tím je opravdu to nejtěžší a cesta k přijetí, že život bude úplně jiný než jaký jsme si představovali, je dlouhá. Je to přesně tak, jak píšete - je to jako na houpačce. Občas přichází i pády a my v sobě musíme najít sílu znovu se zvednout a pokračovat. Láska ke svému dítěti a touha mu co nejvíce pomoci je tak silná, že jsme schopni zvládnout cokoli. Mnohdy i nemožné. Jsme silné! Osud vám toho nadělil taky dost. Přeji hodně sil. Držte se. ❤️
Jste skvělá máma máte hodně trpělivosti klobouk dolů.Přeji hodně zdraví a pohodu
Moc děkuji za krásná slova a přání. ❤️❤️❤️
Jste opravdu neskutečně skvělá žena když někdy koukám na některá videa na co si maminky stěžují nechápu.Vy by jste měla dostat metál ale nejvíc by Vám pomohl nějaký den volna velmi si Vás vážím a přeji Vám i celé rodince hodně zdraví štěstí a síly.
MOC děkuji. 🤗❤️❤️❤️❤️ Jsem moc ráda a vážím si toho, že jste tu na kanále se mnou. ❤️ Dodává mi to sílu a úžasný hřejivý pocit. 🥰
@@denikluciany8227 Je mně 66let tak už o životě něco vím.Vy i manžel jste se k tomu postavili čelem.Takových párů není mnoho.
🤗🤗🤗❤️❤️❤️❤️❤️😘😘😘
Za mně vyrovnat se s tím je nejtěžší a nejdůležitější krok pro rodiče. Protože do té doby nereagují úplně ne přesně, ale ale včasně jsou schopni a umějí adekvátně reagovat na vývoj, reakce..... Já jsem do 8 let nechodil. V 8 letech rozhodla neuroložka o operaci Achillových šlach, abych dosáhl na celé chodidlo. Takže do té doby po čtyřech a tahání se na rukou. No a po první třídě základní školy šup na operaci a začala se psát nová kapitola mého života.... učil jsem se chodit. Druhá stránka věci je "štěstí" na lékaře a lidi, kteří Vám mají v nastalé situaci pomoct. A v neposlední řadě se také vyvíjíte sami se svým postižením a pokud je "Vaše" myšlení v pořádku, v rámci možnosti a věku postupně "vcucáváte" i fakt, že hold Vás ruce živit nebudou a svou cestu postupně v rámci věku upravujete i co se týče budoucí cesty na různé typy škol po škole základní.... Já jsem vystudoval soukromou obchodní školu ukončenou maturitou, obor management a marketing... A kvůli praxi nedostudoval Vyšší odbornou školu sociální.... Dalším nezbytným krokem pro rodiče je fakt uvědomit si, že v rámci možností a situace je potřeba dítěti říkat a "ukazovat": "zkus to sám, když Ti to nepůjde, pomůžeme Ti". Přeji rodičům příjemný zbytek dne a mnoho sil v nekonečném boji...
Přesně, ja se přiznám, že závidím lidem řešení těch banalit, taky bych chtěla řešit jen jaký koupit malýmu bodýčko nebo jakej bude dělat sport..Já si říkám, jak se syn oblíkne, jak ho přijmou ostatní ve škole, ta ruka je hodně vidět, je kratší , prostě ochrnutá, pořád teda bude pravděpodobně soběstačnej, ale ta cesta bude daleko strmější nez bylo s jeho zdravou segrou..Jak ještě dlouho vydržím Vojtit atd.U mně se furt mele to, že to byla chyba zanedbaný předporodní péče, takže se mi to hůř vstřebává, do toho mi nedělá dobře srovnávání..když vidím jiný zdravý chlapečky jak řáděj na hřišti..
Jsem ráda, že píšete. :-) Naprosto přesně vím jak to cítíte. Většina řeší naprosté banality.... a berou zdraví, pohodovej život nalajnovanej dopředu podle představ jako samožřejmost. Určitě to bude mít malej dost náročné a začlenit se do společnosti dvojnásob, protože právě to věčné řešení druhých lidí i dětí, že to naše dítě je jiné a s určitým handicapem, s tím mají ve většině případech problém. Je opravdu náhoda nebo štěstí když narazím na přívětivé a normální jednání. Ten pocit, kdy vidím ostatní děti zdravé a vědomí, že to moje bohužel není a nebude zažívat normální věci jako každý, mě vždycky vnitřně drásá na kusy a nemluvě o pocitu bolesti a lítosti, že to nemůžu změnit. Ano, s těmito pocity je opravdu boj se opakovaně vypořádávat. Držím palce vám i malýmu. Jste skvělá máma! :-)
A ještě bych dodala, že bydlet na vesnici s postiženým dítětem je ještě horší než ve městě, dříve zdánlivě normální "lidé" se začnou chovat jako hlupáci, i rádoby kamarádky! V této situaci teprve zjistíte vedle jakých sousedů žijete!
To je pravda, bohužel. 😔 Vystihla jsi to přesně. Díky. 👍😊😘❤️
@@denikluciany8227 napsala bych to mnohem ostřejší, ale to by asi neprošlo, ale ty víš jak moc mě to štvalo!
Jo a nejen sousedi, ale téměř celá vesnice! A už se dostavam do varu, ještě dneska mám vztek na ty lidi!
Já vím, moc dobře. Ještě dnes, když si vzpomenu, pociťuji ty emoce a zoufalství z těch situací, které nám ostatní lidé vytvářeli a my jsme je museli prožívat dnes a denně. Tu úzkost a izolaci, kterou způsobovali, jsem nesnášela a stále nesnáším a snažím se na to nemyslet. Nekazím si náladu a žiju po svém jak chci, lidi už neřeším. Ale cesta k vyrovnání se s tím byla dlouhá.
Bohužel, nevědomost z lidí dělá hlupáky.
No a proto si vás nesmírně vážím a jsem patřičně pyšná na to jak se s tím vším perete! Každý by to nezvládl, ale moc bych si přála aby to dávaly všechny rodiny s tímto osudem vy jim v tom oba pomáháte!