Při vší a opravdu hluboké úctě k panu profesorovi a jako člověk, který atestoval psychiatrii po létech praxe v chirurgii, nechápu jedinou věc: jak mohou být psychiatři soudní znalci, když naše praxe je závislá na naší schopnosti se vzdělávat, mít zkušenost (a pokoru, jak málo o duši a jejich chorobách víme) a desítkách jiných proměnných. Jistě - vztah mezi poškozením struktury a stavy, psychotické stavy, hystriónstvi - ty konec konců pozná i chirurg i nelékař, ale vždy trnu, když čtu posudky, kdy psychiatrům a psychologům se plete - “domnívám se na základě svých zkušeností, ale mohu se plést” s radikálním “dotyčný je takový nebo makový”. Konec konců to píše i kolega Smolík v úvodu ke korelaci DSM IV. s MKN 10. Psychiatrie umí jen konstatovat abnormalitu od obvyklého chování, ale často, velmi často nevíme proč a jak a nlavně: co je “norma”? Pan profesor je výrazně věřící - já nikoliv: je z nás někdo abnormální? Když mě chytnou, že kradu, řekne psychiatrie “krade, protože nevěří”, když mluví pak profesor s homosexuálním klientem, udrží si objektivitu, je-li jak akademicky, tak v soukromí (tuším trvalý jáhen) tak pevně fixován s katolickou věroukou? PS: jinak pojem “deviace” byl opuštěn již před dvaceti lety a nahrazen pojmem “parafílie” - viz Brichcín, Weiss, Zvěřina, Freund - neužívá ho pan profesor proto, že je jáhen a nikoliv nevzdělanec 😉. Jsem spoluautor a autor několika chirurgických i psychiatrických monografií, ale promiňte - já pořád pochybuji :( a zastávám zcela heretický názor: “každý člověk je autonomní bytost a má mozek a svou vůli a má právo se zcela svobodně se rozhodnout, koho pomoc vyhledají”. Pokud totiž nebudeme mít čas a chuť s nemocnými a zvláště těmi, co mají problém unést starosti svého života a skončí u nás mluvit, mluvit a mluvit, nenařizovat, ale nabízet alternativy, dávat naději a ne jí brát - půjdou k někomu, kdo jim poskytne to, na čem Hippokrates medicinu vůbec postavil. Já měl štěstí na vzdělané učitele a kolegy a velmi osvícené - Praška, Höschla, Masopusta, Urbana, Pidrmana, ale i totální hrůzy, neschopné živit se jinou medicínou prostě proto, že dát jim laboratoř, nedej boźe nůž do ruky - smrt v přímém přnosu... Omluvte rozsáhlé a chaotické vyjádření, které není k ničemu, jen připomínám nám, zastáncům západní medicíny, kritický racionalismus Karla Poppera ...
Řekl bych, že dobrá dovednost znalce je i formulovat dotaz nebo výrok tak, aby jim šlo rozumět. Vám se povedlo položit a rozvést otázku tak, že si člověk potřebuje vzít volno a skládat pravděpodobnostní puzzle :D.
Při vší a opravdu hluboké úctě k panu profesorovi a jako člověk, který atestoval psychiatrii po létech praxe v chirurgii, nechápu jedinou věc: jak mohou být psychiatři soudní znalci, když naše praxe je závislá na naší schopnosti se vzdělávat, mít zkušenost (a pokoru, jak málo o duši a jejich chorobách víme) a desítkách jiných proměnných. Jistě - vztah mezi poškozením struktury a stavy, psychotické stavy, hystriónstvi - ty konec konců pozná i chirurg i nelékař, ale vždy trnu, když čtu posudky, kdy psychiatrům a psychologům se plete - “domnívám se na základě svých zkušeností, ale mohu se plést” s radikálním “dotyčný je takový nebo makový”. Konec konců to píše i kolega Smolík v úvodu ke korelaci DSM IV. s MKN 10.
Psychiatrie umí jen konstatovat abnormalitu od obvyklého chování, ale často, velmi často nevíme proč a jak a nlavně: co je “norma”? Pan profesor je výrazně věřící - já nikoliv: je z nás někdo abnormální? Když mě chytnou, že kradu, řekne psychiatrie “krade, protože nevěří”, když mluví pak profesor s homosexuálním klientem, udrží si objektivitu, je-li jak akademicky, tak v soukromí (tuším trvalý jáhen) tak pevně fixován s katolickou věroukou?
PS: jinak pojem “deviace” byl opuštěn již před dvaceti lety a nahrazen pojmem “parafílie” - viz Brichcín, Weiss, Zvěřina, Freund - neužívá ho pan profesor proto, že je jáhen a nikoliv nevzdělanec 😉. Jsem spoluautor a autor několika chirurgických i psychiatrických monografií, ale promiňte - já pořád pochybuji :( a zastávám zcela heretický názor: “každý člověk je autonomní bytost a má mozek a svou vůli a má právo se zcela svobodně se rozhodnout, koho pomoc vyhledají”. Pokud totiž nebudeme mít čas a chuť s nemocnými a zvláště těmi, co mají problém unést starosti svého života a skončí u nás mluvit, mluvit a mluvit, nenařizovat, ale nabízet alternativy, dávat naději a ne jí brát - půjdou k někomu, kdo jim poskytne to, na čem Hippokrates medicinu vůbec postavil. Já měl štěstí na vzdělané učitele a kolegy a velmi osvícené - Praška, Höschla, Masopusta, Urbana, Pidrmana, ale i totální hrůzy, neschopné živit se jinou medicínou prostě proto, že dát jim laboratoř, nedej boźe nůž do ruky - smrt v přímém přnosu...
Omluvte rozsáhlé a chaotické vyjádření, které není k ničemu, jen připomínám nám, zastáncům západní medicíny, kritický racionalismus Karla Poppera ...
Řekl bych, že dobrá dovednost znalce je i formulovat dotaz nebo výrok tak, aby jim šlo rozumět. Vám se povedlo položit a rozvést otázku tak, že si člověk potřebuje vzít volno a skládat pravděpodobnostní puzzle :D.