Aneta Grabmüller Soldati | Bez frází+
Vložit
- čas přidán 18. 11. 2023
- „V triatlonu má každý nějakou slabost, pro mě to byla váha. Tak jsem to vnímala,“ říká v novém díle Bez frází+ Aneta Grabmüller Soldati.
Bronzová medailistka z mistrovství světa v terénním triatlonu v povídání s Karlem Nocarem navazuje na svůj příběh „Jedna z mnoha“, který si i s dovětkem můžete přečíst v šesté knize Bez frází, o syndromu RED-S, neboli syndromu relativní energetické nedostatečnosti, a problémech spojených s poruchami příjmu potravy. O problémech, které bohužel ve světě sportu nejsou ničím výjimečným a o kterých je i právě proto potřeba mluvit. Řeč ale byla také o vyrůstání ve sportovní rodině či o rozdílech mezi terénním a zimním triatlonem.
◾️◾️◾️
📝 Příběh Anety Grabmüller Soldati (Jedna z mnoha) a jeho dovětek je k přečtení v knize BEZ FRÁZÍ 6: bit.ly/3scc1tj
🎬 FILMY a 🎧 AUDIOKNIHY Bez frází: obchod.bezfrazi.cz/c29-filmoteka
📲 Kde nás najdete?
WEB: www.bezfrazi.cz/
FACEBOOK: / bezfrazi
INSTAGRAM: / bezfrazi
TWITTER: / bezfrazi - Sport
Díky za zajímavý rozhovor. Tohle téma je mi blízké tak přidávám pár pointů, třeba pro nějaké další video:
Narušené vnímání vlastního těla nikdy není o jedné větě - i když tu větu můžeme zpětně vidět jako spouštěč. Aneta uvádí celou řadu výroků (např. komentář o pizze k večeři) ze kterých je cítit, že vztah jejího táty k ní je v nějakých ohledech velmi toxický a zraňující. Je z toho cítit taková stále přítomná kritika a negativní hodnocení. Přijde mi pak zcela pochopitelné, že se člověk - zvlášť dítě - snaží naplnit někdy až nerealistické představy a požadavky okolí aby ta kritika konečně přestala. Aby mě ten dotyčný, ta dotyčná, konečně pochválili, často za cenu ničení vlastního zdraví. Na místě je otázka: Když se bavíme o poruchách příjmu potravy, syndromu RED-S, narušeném vnímání vlastního těla, nebavíme se spíš o toxických vztazích v rodině a jejím širším okolí, jejichž jsou ty uvedené problémy symptomem, výsledkem? Samozřejmě chápu, že tohle si vůbec přiznat, natož pak o tom mluvit veřejně může být velmi těžké.
Líbí se mi Anety výraz "normalizování" nějakého očividně nenormálního chování nebo stavu - třeba: "protože je vrcholová sportovkyně, tak je normální že přestala mít menstruaci". Ono tohle zavírání očí před věcmi které nejsou v pořádku není zdaleka problém jen ve sportu. Vezměte si třeba různé formy psychické agrese ve škole, na pracovišti. Domácí násilí někde "vedle za zdí". Stalo se pro nás "normální" sklopit hlavu a dělat že nic. Ignorovat. Je pak zcela logické, že se tyhle vzorce chování propisují i do sportu, zvlášť tam kde je extrémní tlak na výkon.
Naše společnost má, bohužel, tendenci svalovat vinu na jedince. "To ona má problémy s jídlem a deprese. To je její osobní problém." Nikdo z nás není ostrov, uzavřená jednotka. Všichni žijeme v nějaké primární rodině a dalších souvisejících skupinách, a trápení jednotlivce jsou jen symptomy toho, že v tom, v čem žijeme je něco nezdravého, něco je špatně. Věřím, že tady potřebujeme jít do hloubky a vidět širší kontext. Dost užitečný pohled na věc má třeba Gábor Maté (kanadský lékař a uznávaný odborník na závislosti) v knize The Myth of Normal (česky Mýtus normálnosti).
Mnoho sil do dalších rozhovorů.