Tereza Diepoldová

Před mnoha lety jela školačka jménem Tereza s babičkou autobusem na vysněnou cestu k moři do Provence. V jediném fatálním okamžiku ale řidiče zaskočil mikrospánek, autobus havaroval. A byla to těžká havárie - většinu cestujících odvezli do nemocnice. Babičce tam amputovali ruku, Tereze nohu vysoko nad kolenem.
Žila do té chvíle milovaným basketbalem, chtěla se mu věnovat závodně. Co teď? Prostě něco jiného, řekla si. A začala plavat. Se snem o tom, že když se nemá dostat na olympiádu, tak to bude paralympiáda.
Potřebovala ovšem pohybovat se i mimo bazén. Máma s babičkou zjistily, že by jí přišla vhod zvláštní protéza, jenže ta stála spoustu peněz. Nevzdaly se a založily sbírku. Pořád nějaké finance chyběly, a proto mi babička napsala. Neznali jsme se, ale moc hezké to psaní bylo. A tak jsem jí vyšel vstříc.
I Tereza mi pak občas psala: o tom, co jí ve škole jde a co ne, jaký kluk se jí líbí, a tak. Sledovala, kde mám jaký koncert a jakou premiéru, a jezdila na ně. Nenápadně - vesměs jsem jí prostě zahlédl mezi diváky. Nebylo to obtížné: ze školačky vyrostla mladá žena, usměvavá a nápadně krásná.
Šel rok za rokem, až mi jednou napsala: Jedu reprezentovat Českou republiku na paralympiádu!
A taky že ano. Napřed v plavání, potom na kole. A vybojovala pro nás i medaile. Kdo zná paralympijské medailisty? Já ano, právě kvůli Tereze. U zlatovlasé krásky, která musela zdolat takové překážky a ještě je zdolávala s úsměvem si jejích medailí cením stejně jako těch třeba z olympijského Nagana.
Hodně štěstí, milá Terezo. Když mám všeho dost a nevede se, vzpomenu si na tebe. A to mi stačí - s novým dnem jdu do boje s novou kuráží. Takhle mi pomáháš. Děkuju.