Rozbor povídky: Prodám byt v tomto domě
Vložit
- čas přidán 22. 06. 2020
- Rozebíranou povídku najdete buď v připnutém komentáři, nebo tady: bit.ly/2VcGkML.
Pokud se vám rozbor zdál přínosný a potřebujete pomoct s vlastní povídkou, napište mi na "rskolek@gmail.com". Pomůžu vám s řemeslem, s příběhem, s postavami nebo s čímkoliv jiným.
(Nemusíte se bát - tyto veřejné rozbory jsou ukázkové a jsou uveřejňovány se svolením autorů povídek. Pokud výslovně neřeknete jinak, budeme na vašem textu pracovat obvyklým způsobem, tedy soukromě.)
Kam dál? Seznam všech videí najdete tady: tinyurl.com/yy8hnrdn. O tvůrčím psaní také pravidelně píšu krátké články: tinyurl.com/y6h9m9a7. Pokud byste chtěli přijít na kurz, aktuální nabídku najdete tady: tinyurl.com/y53ujew9. Můžete se také přidat do FB skupiny, kam pravidelně dávám jednoduchá cvičení a tipy: tinyurl.com/y3tnexhq.
Prodám byt v tomto domě
Téma: Ostuda
Pavlačový dům. Vstoupit sem znamená vrátit se o bezmála století zpět - a to nejen kvůli těm masivním vstupním dveřím, tmavému dlážděnému dvorku, kde se rozléhá každý krůček, křik i šepot. Schody si pamatují všechny tragické i komické příběhy lidí, kteří po nich celé ty roky chodili. Je to takový malý ostrůvek s přísnými zákony, psanými na pozadí šedi všedních dnů.
Tři sudičky, Kuláčková, Malá a Černá každému, kdo vstoupí na jejich výsostné území poprvé, přiřadí roli, kterou pak musí hrát - ať souhlasí, nebo ne. Tím se pavlač stává jedním velkým jevištěm.
V tomto divadle účinkuji i já. Majitel bytu č. 6, druhé dveře vpravo od schodiště. Role: introvertní čtyřicátník. Odchází ráno v sedm, vrací se pozdě odpoledne. Ignoruje zametání společného schodiště a povinné vytřepávání rohožky.
***
Ten den jsem byl příšerně nevyspalý. Sousedovic ratlík vyváděl skoro celou noc. Jeho panička byla sama doma, což nebylo nic neobvyklého. Jakmile manžel vytáhl paty, už tam na dveře klepal urostlý blonďatý atlet, kterého se širokým úsměvem zatáhla dovnitř. Pak začal štěkat pes - ale tomu už nejspíš nevěnovala pozornost.
Lily, jak si sousedka nechávala říkat, byla docela pohledná dívka, horlivě stylizovaná do role zajištěné ženy v domácnosti. Denně měla v popisu práce uvařit, vyprat a starat se o psa, který snad ani nebyl její. Jindy mi jí bylo spíš líto, ale tehdy se mi připletla do cesty zrovna, když jsem se vracel domů s opravdu špatnou náladou.
„Tak hele,“ procedil jsem mezi zuby a opovržlivě si ji přeměřil, „jestli ten čokl nepřestane po nocích štěkat, dozví se ten tvůj, jakou tu míváš společnost, když zrovna není doma.“
„Ale -,“ špitne někde za mými zády, když triumfálně zapluji do své předsíně.
Pocit zadostiučinění, který mi alespoň trochu zvednul náladu, trval jen do pozdních nočních hodin, než jsem odvedle zase uslyšel štěkot.
Potom byl pár dnů klid - dokud jsem se u vchodu do domu nesrazil se sousedem. Razil si cestu obrovským kufrem a na vodítku táhl psa, který sice tiše vrčel, ale neodvažoval se vyštěknout. Ve vzduchu byl cítit pořádný malér.
„Ty pomstychtivej zmetku!“ Tady se někdo vyštěknout odvážil. Lily stojí na pavlači ve vytahaném tričku a domácích papučích. Ve všech oknech vidím obličeje, které se očividně tím pozdvižením už nějakou dobu dobře baví.
„Tys mu to napráskal, žejo! Máš, cos chtěl a už mě neotravuj!“ dramaticky posmrkne a zabouchne dveře.
Mrzelo mě, co se Lily stalo. Samozřejmě byl nesmysl, že by se zrovna ode mne její manžel cokoliv dozvěděl. Horší stránka mého já se ale večer přece jen trochu tetelila radostí, když jsem uléhal do postele pouze za tichého šumění nočního vánku.
Z blaženosti mne vytrhlo rázné zabouchání na dveře. Malátně jsem vstal a opatrně vyhlédl z okna. Na pavlači stála nějaká žena v sukni až na zem a dlouhým tmavým copem. Celou horní polovinu těla zakrýval uzlíček, co držela v náručí.
„Dobrý večer. Mohu vám nějak pomoci?“ zeptal jsem se malinko vyděšeně, když jsem otevřel.
„Tak tady seš! Konečně sem tě našla!“ utrhla se na mě a začala mi pod nos strkat ten uzlíček. Až teď jsem si uvědomil, že je to asi měsíční dítě.
„Já nevím, co to...“
„Si myslíš, že mě necháš s děckem samotnou, utečeš a tím to hasne? To teda ne! A ať tě ani nenapadne zas někam zdrhat!“ Než jsem stačil něco říct, vrazila mi dítě do rukou a za udivených pohledů všech sousedů se rozběhla po schodech dolů.
„Paní, to je nedorozumění! Já vás neznám a... tohle není moje!“ snažil jsem se jít za ní, ale zakopl jsem a mimino se rozeřvalo na celé kolo. To vyhnalo ven i ty, kteří se ještě s kapkou studu schovávali za oknem. Zastavila se pod schody, zamračila se a děsivou rychlostí se řítila zpátky.
„Dej mi ho. Ani vlastní děcko pohlídat neumíš! Jo, to bysme se měli!“ hystericky se zasmála, vzala dítě a rázně odešla. Na pavlači se rozhostilo ticho. Všechny oči se upíraly na mne. Nezmohl jsem se na slovo. Celý rudý jsem jen zacouval do bytu.
Bylo mi hrozně. Neměl jsem tušení, odkud se ta ženská vzala. Nikdy jsem ji neviděl - natož, abych s ní stihl mít dítě. Ale tuhle ostudu jen tak něco nepředčí, a tak budou mít milé sousedky při věšení prádla o čem mluvit minimálně do příštích Vánoc.
Několik dní jsem chodil po pavlači po špičkách, ale stejně jsem cítil v zádech pátravé pohledy, které netrpělivě vyčkávají, až se tu ta šílená ženská zase objeví.
Večer, když jsem si četl, abych alespoň na chvíli zapomněl na příkoří světa tam venku, zase někdo zaklepal. Trhnul jsem sebou.
Byla to Lily. Ve vytahaném tričku a domácích pantoflích, s láhví vína v ruce.
„Můžu dál?“
Beze slova jsme si sedli na pohovku. Otevřel jsem víno a nalil jej do skleniček.
„Tak co dítě? Už umí chodit?“ zeptala se pobaveně.
„To není vtipný,“ zamračil jsem se.
„Promiň. Víš, poslala jsem ji za tebou já. Je to moje kamarádka - a když jsem se jí svěřila, cos mi provedl, tak vymyslela pomstu.“
„Ale já přece nic neprovedl!“ bránil jsem se.
„Já vím. Dneska jsem slyšela Černou, jak vykládá Malé, že mu „to“ prostě už musela říct a že dobře udělala, že je to tady hotová Sodoma.“ Zatvářila se provinile. „Dan za mnou chodil na taneční lekce. Opravdu, nesměj se!“ začervenala se a rýpla mě do boku.
Vysvětlila mi, že Dan se bude ženit - a jako romantické gesto se chtěl naučit tančit. Lily se nemohla z bytu hnout na krok, tak chodil k ní.
„A ten praštěnej pes odjakživa nesnášel vážnou hudbu,“ uzavřela věcně.
Ani nevím, jak dlouho jsme si povídali - ale když se začalo rozednívat, rozhodla se, že naučí tančit i mne. Od té doby jsme se scházeli každý večer. Tak rádi, až nám naše dva byty přestaly stačit.
***
„Jak říkám, Božka, normálně se toho jejího chlapa zbavili,“ šeptala Černá své kumpánce. Ta bába je vážně nezmar.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem zvesela.
„Dobrej dobrej. Tak se stěhujete?“ zakrákala Kuláčková a zkřivila svůj supí obličej do úlisného úsměvu.
„Už je to tak. Ale chybět vám nebudem. Můj byt koupil jeden známej. Hodnej kluk. Teď ho pustili z vězení - poctivě si odseděl vraždu svý tety, tak chce začít někde stranou novej život. Chápete,“ spiklenecky jsem mrknul, vzal Lily za ruku a vyšel ze dvora.
„Nepřehnals to trochu s tou tetou? Aby to s nima nepraštilo,“ zakroutila hlavou.
Pokrčil jsem rameny: „Já nevím, jestli to byla zrovna teta. Ale znáš to, na každým šprochu pravdy trochu...“
Dobrý den, četla jsem povídku a poslouchala váš rozbor. Jen mám pocit, že když do příběhu vstoupí postava zhrzené matky s dítětem , je každému čtenáři jasné , že se jedná o pomstu Lily .
Je to vtipně napsané, logické, úsměvné a pro nás Čechy velmi blízké ,vyřešení pomsty . Neměli by jsme čtenáře podceňovat. Děkuji Kostihová Marie
Já je rozhodně nepodceňuji, nabízím jen řešení, které je objektivně lepší, a přitom té povídce nic neubírá.
Zastavte se na kurz, probereme to. Brzy třeba bude další Klub povídkářů:).