Pobyt v psychiatrické léčebně | Jak to tam chodí?
Vložit
- čas přidán 4. 12. 2018
- ↓↓↓ Všechny odkazy jsou v infoboxu pod videem zde ↓↓↓
Původní video o úzkostech - • Video
Ahoj, jsem Hanka! Je mi 24 let a jsem z Ostravy. Dříve jsem natáčela videa hlavně o kosmetice a módě ale teď už u mě spíše najdete témata jako je minimalismus, udržitelnost, zero waste, netestovaná či přírodní kosmetika. Prošla jsem si tak trochu zásadní změnou =).
Můžete mě najít i na Facebooku nebo Instagramu, tam jsem asi nejaktivnější. Miluju focení a ráda sdílím své fotky.
Kdysi jste má videa mohli najít pod přezdívkou Hanny Brokolice. Časem jsem se pod tou přezdívkou už necítila dobře a rozhodla jsem se pro Hanu B. Hana se pochopitelně jmenuji a B. je právě pozůstatek po Brokolici. Buďme k sobě upřímní, nic lepšího mě zatím nenapadlo =D Třeba se to jednou změní.
Natáčím na zrcadlovku Nikon D3100
Videa pravuji v Sony Vegas
Fotky v Adobe Photoshop
/ chcibytvlcimak
pages/Hana-B...
hannybrokolice.cz/
email Hannybrokolice@gmail.com
#psychiatrickalecebna #psychiatrie
Budu moc ráda, pokud si najdete volnou čtvrhodinku a podíváte se i na tento rozhovor, který poskytl psychiatr Martin Anders pro DVTV. Mluví tam o situaci v ČR i v Evropě, kolik lidí trpí různými úzkostnými stavy, jaká je situace s psychiatry u nás, jestli existuje stále stigma a jaké, mluví i o antidepresivech, situaci dnes a před lety.. Je to opravdu hodně zajímavé =) domaci.ihned.cz/c1-65623290-psychickou-poruchou-trpi-kazdy-ctvrty-cech-rika-predseda-psychiatricke-spolecnosti-anders
Klobouk dolů, že jsi o tom promluvila. Úzkostí trpí snad každý druhý, ale nikde se o tom pořádně nemluví. Na rozhovor se jdu podívat :)
Hodně té obdivuji za odvahu že si se svěřila. Já mám zkušenost s lecebnou jednu. Nikdo to neví krom rodiny. V léčebně jsem potkala fajn kamarádky s kterými se stýkam do dnes. Měla jsem také úzkosti a velký stres.ktery mě převálcoval. Držím ti palce. Jsi fajn holka.
czcams.com/video/vAdD_RKM9IY/video.html Ahoj, doporučuji tohle. :-)
V liečebné ta prcali chlapci že?
Buď rada že si nebola v buhunici tam by si to zažila
Výborně, další člověk, který se nebojí mluvit o nemoci duše.
Sama jsem byla dobrovolně hospitalizovana.
Jen krátce, kdo přede mnou řekne slovo blázen nebo blázinec, sprdnu ho na první dobrou. Když onemocní duše je to tak strašná a ohromující bolest, že se to nezucastnene osobě nedá popsat, nepochopí.
Mnoho zdaru vám přeji ⭐🤚👋✋❤️
"Ježiš, tak tam běž" je to asi nejhorší, co člověk může slyšet. Akorát si pak přijde ještě neschopnější. Nicméně - Hani, jsi skvělá, že tohle sdílíš, vážně!
Ahoj, už 10 let jsem diagnostikovaná s úzkostně depresivní poruchou s tím, že blbě je mi mnohem déle. Ale před 10 ti lety, kdy jsem se po asi roku nebo dvou silné deprese, kdy jsem nemohla vůbec vstát z postele, starat se o sebe a normálně fungovat, pokusila o sebevraždu, tak mě přítel donutil jít k psychiatrovi. Od té doby funguji na antidepresivech a anxiolytikách a před rokem, kdy jsem se ocitla v těžké životní situaci jsem si 2 měsíce pobyla v Bohnicích. Neprošla jsem si krizovým příjmovým oddělením, kde jsou i lidé na drogách a nesmíš mít u sebe např. ostré předměty, ale byla jsem rovnou na otevřeném pavilonu krizové péče. Mám stejné pocity jako ty- vždy když jsem se vrátila z vycházek zpět na pavilon a byli jsme tam jako velká rodina, všichni k sobě přátelští a milí, cítila jsem se, že blázinec je spíš tam venku. Pobyte v Bohnicích mi neuvěřitelně pomohl a moje životní situace se zlepšila o 100%. Léky beru stále i navštěvuji dál psychiatra, ale už dokážu fungovat. Přesto mě hrozně mrzí, že téma psychických nemocí je silně tabuizované a i lidi, kteří se tvaří, že ti rozumí, tak stejně za zády pomluví, že jsi cvok. Když má člověk zápal plic nebo rakovinu a skončí v nemocnici, tak ho vsichni litují a chápou. Když má deprese, úzkosti nebo jiné psychické problémy, tak trpí stejně nebo i víc, a lidé ho odepíšou. Samozřejmě ne všichni jsou takoví, ale co jsme na skupině probírali skoro nejvíc byl přístup okolí.
Bojovat s tím takovou dobu to ve mě vzbuzuje obdiv a současně hrůzu, protože už taky pár let bojuju sama se sebou a pořád mám v hlavě naději, že "jednou" to bude lepší, třeba se to spraví a já už tyto stavy nebudu prožívat. Tvůj přítel je dobrej, že ti takto pomohl. Drž se!
Já jsem byl v Bohnicích na dětským oddělení a nemám stejnej názor všichni jsme se tam lehce dostali k věcem ke kterým jsme neměli přístup, agrese sama, za mě mi Bohnice nepomohli akorát mi to stavy zhoršilo, a předepsali mi prášky který mi vůbec nedělali dobře, sjeli mě jen, ale žádná pomoc, na vrátnici nekontrolují jestli si tam někdo něco nepašuje staly se případy že tam borec propašoval extázi a žiletky, mám z toho do dnes díky Bohnicím noční mury
Svatá pravda hele já jsem psychopat sociopat blázen nervák atd... Mám poruchi osobnosti hlavně závislosti a to jdu do Dobřan protože nemám žádný city na okolí a mozek mě navázal k sebevraždě ale neudělal jsem ji z úzkosti atd.... Mám dost psychickích problému. A nikomu z vás to nepřeju.,
@@startstudio6060stejný psychopat-blázen jako já já beru nože a nůžky prášky mi nedělali taky dobře souhlasím běkomu to nepomůže nekomu to pomůže když du já do Dobřan l.
Ahoj Hani, byl jsem také v Bohnicích v Praze na psychiatrii a jsou to tak přenádherné vzpomínky, na které nikdy nezapomenu. Poznal jsem tam mnoho super lidiček, super personálu a snad si troufnu říct, že bych tam snad nejraději bydlel a žil. Personál mi říkal jednu důležitou a podstatnou věc, že zdraví jsou zde uvnitř a nemocní tam venku. Což je svatá pravda. Kolik lidí je zde v reálu nemocných, má psychické problémy a nepřipustí si je a dělá, že je vše ok. Jsi skvělá a odvážná. Opatruj se. Honza
Je velmi dobře, že se tohle dostává na veřejnost... je mi často velice smutno z toho, kolik lidí považuje za divné jít se svými problémy do léčebny, zato je zcela běžný společenský konsensus řešit podobné potíže chlastem.
ahoj Hani krásné video.Jsem patým rokem na antidepresivech s chronickou úzkostně depresivní poruchou.Ten strach říkat to nahlas jsem měla taky,až kamarád,který tuto poruchu měl taky skončil život skokem pod vlak..Teď už o tom mluvím hlavně aby si lidé všímali změn v chování svých blízkých.Je dobře že to říkáš takto nahlas a veřejně.Deprese není jen nemoc,ale neskutečné zlo,které dokáže položit i toho nejsilnějšího člověka.Jsi báječná.
Uzasne video Hani, velmi ti za neho dakujem. Ja som si v roku 2018 presla obrovskou zmenou. V januari 2018 som bola v poslednom rocniku magisterskeho studia a s odstupom casu vidim ze som bola uz v depresii. Bola som uz niekolko rokov nonstop v strese a stale som si vravela ze ked prejde tento tyzden, mesiac, semester ze si oddychnem. Stale som chodila po lekaroch, ziskala som intoleranciu na laktozu, crevne tazkosti, zaludocne vredy. Vtedy som vobec nevedela ze som v strese nejako viac ako ini. Mala som uzkosti, zachvaty paniky, nemohla som dychat, mala som pocit na odpadnutie a zachvatove prejedanie. Hovorila som o tom, ale az moc, hladala som dovody co to sposobuje. Sice mi lekari vraveli ze to moze byt stres ale uprimne povedane neverila som tomu kedze mi povedali len "neberte vsetko tak vazne, vsak kaslite na to" :D veru rada nad zlato. Jednoducho v januari som zo stresu ziskala vazne problemy s rukou, nemohla som s nou hybat, pisat, 3 mesiace som bola PN. Cervikobranchialny syndrom. Akurat to bolo v obdobi diplomovky. Vtedy som uz nedokazala vypnut myslienky, spat, chodit medzi ludi, nechcela som debatovat o tom ako sa mam. V skratke zacala som sa postupne venovat sama sebe, joge, meditacii a len tomu co chcem. Prestala som sa stazovat ludom, rodine, ktori moje problemy rozoberali stale a pripominali mi ich. Pomohli mi knihy od Richarda Carlsona a uvedomenie si ze myslienky si vytvarame sami a aj stres. Diplomovku som s bolestami dopisala velmi pomalicky ale stihla som to. Stale mam s rukou problemy a viem ze stres za tie roky nestal za to. Bude to chciet este dlhu liecbu a snad bude raz v poriadku. Viem ale ze vela ludi si nepripusta ze je v strese uplne rovnako. :( Ozaj a pomohlo mi este premazat odbery kravin na socialnych sietach, prejst na minimalizmus a zerowaste a zacat si uvedomovat ich hodnoty. :)
Si úžasná, strašně si vážím že si toto video sem dala. Vůbec sem netušila jaké to pro takovéhle lidi musí být těžké, moc dekuju že si mi pomohla pochopit. Děkuju.
Díky za výborné video i odkaz na rozhovor. Myslím, že je super být takto upřímná a otevřená...člověk se opravdu zamyslí a Tvá videa jsou přínosná. Jen tak dál..
Palec hore že si sa odvazila, a zverejnila toto video. Je veľmi dôležité hovorit o tejto téme.
Ahoj Hani, jsem ráda, že o takovémto tématu někdo mluví.
Mám maturitu jako Praktická sestra, uvažovala jsem právě o zaměření přesně na tohle.
Je pro mě důležité slyšet jak se cítí někdo kdo si něčím takovým prošel. Tak ještě jednou díky ti za to. Mám moc ráda tvoje videa. Jsi pro mě velikou inspirací. :)
Hani nějakou dobu tě sleduji a jsi mi hrozně sympatická, tvé posuny a kroky dopředu v životě mi přišly vždycky úžasné a hodně jde vidět jak se posouváš. V té cestě máme totiž dost společného. Měla jsem až takovou touhu tě osobně poznat, ale tohle? Jsi skvělá! Opravdu moc ti fandím, není moc takových upřímnýcha citlivých lidí a myslím, že to co děláš má opravdu smysl a pomáhá. Jsi človíček se srdcem na pravém místě a těch je jako šafránu ❤️
Škoda že není víc holek jak jsi ty, citlivé, přemýšlivé..❤️❤️❤️❤️
Dekují ti za tohle video. Sama sem začala mít deprese a sociální fobii a i když jsem pod dohledem lékařů a i pod lekami, stejně ,, tyhle stavy,, těžce zvládam a cítím, ze mi to hodně narusuje osobní život ve všech smerech. Jsem moc vdecna, ze si tohle téma otevrela, protože sem sama přemýšlela o této moznosti. Moc ti dekuji za to, ze ukazujes a mluvíš o téhle tematech.
Super video. Strašně za něj děkuji. Velmi poučné. Obdivuji odvahu. A ano, ten strach z odsuzování ostatními je asi ten největší strach.
Děkuji 💛💛💛💛💛 je mi šestnáct a něčím podobným se setkávám . Takže má to smysl o tom mluvit DĚKUJI 💛
Děkuji za video :) strašně mi pomohlo dostat se ze svých černých myšlenek a přemýšlet o tom všem ,,normálně,,
Ahoj, pozorně jsem tě poslouchala a upřímně mohu říci, že tvoje minulost tě posílila. Jsi vynikající. Sleduji tě z Milána často a ráda.
Osobni zkusenost s lecebnou nemam, ale chodila jsem v urcite dobe k psycholozce a hodne mi to pomohlo. Byla sem na dne, mela jsem priserne problemy se svou matkou. Pote sem chodila znova kvuli postoji sama k sobe, nedostatku sebelasky, sebevedomi a poruse prijmu potravy. Dekuji za Tve sdileni.
Díky za prima video. Prožil jsem něco podobného. kromě hospitalizace a pořád bojuji. Určitě to pomůže spoustě lidem. Jsi sympatická holka. Hodně štěstí.
Hani,děkuji za video,koukám co lidí tady má zkušenosti s různými psychickými nemocemi,překvapuje mě to množství a síla bojovat.Já se léčím už 13let s depresí a když se mi podaří malý pokrok se zvednout,přijde něco a jsem tam kde jsem byla.Ta psychická bolest je tak veliká,že bych nejraději utekla sama před sebou,ale to je jediná cesta bez návratu.Drž se jsi mladá a silná umíš správně pojmenovat všechno to co nás tak bolí,přimlouvám se za to,abys oslovovala dál ve videích lidičky,kteří třeba nevědí ,že začínají mít problém.Děkuji za otevřenost a drž se.M
Ahoj, diky za tohle video! Je strašně dobře, že se o mentálních problémech mluví a doufám, že se z nich již brzy sejme ta nálepka tabu, abychom se všichni mohli cítit ve společnosti tak příjemně a otevřeně, jako ty v té léčebně. :)
ahoj Hanko! Mám stejnou zkušenost. A právě, že lidi tzv."venku"z běžného života... soudí, radí, odsuzují, pomlouvaji, hodnotí.... bych s tím ven na kameru nešla! Máš můj obdiv a chápu, že chceš tímto videem pomocí! Vím o čem mluvíš a přeji ti pravé PŘÁTELE, ZDRAVÍ.Ja sama jsem ze stresu onemocněla! A od té doby se na život dívám jinýma očima 😘😊.Hezký den
S každým vaším slovem bylo cítit, jak to bylo opravdové, nehrané. Jistě to nebylo lehké, ale mluvit o tom, může vše jedině zlepšit. Děkuju a moc vám fandím.
Ahoj Hani, je skvělé, že ses přestala obávat a otevřela jsi tohle nesmírně citlivé téma. Lidé se zkušenostmi s duševními onemocněními jsou bohužel v naší zemi stále ohromně stigmatizovaní, ač se o destigmatizaci duševně nemocných poslední dobou mluví častěji, stále to stigmatem zůstává. Každopádně jde o složitou otázku. Vím, o čem mluvíš, ataky, psychiatrie, hospitalizace v ČR i zahraničí patří do životního příběhu mého muže. Mimo jiné Ti ze srdce přeji, ať v budoucnu potkáš životního partnera, který Ti bude rozumět. Díky. ❤️
Páni, díky moc, že jsi o tom natočila video a promluvila o tom, myslím si, že je to hodně důležité.
Taky prožívám něco jako úzkost, zatím se vlastně snažím přijít na to, co to přesně je, a jak s tím nakládat. Měla jsem panickou ataku tak dva měsíce zpátky, kdy jsem se zničehonic zhroutila a dostala takové křeče do končetin, že jsem s nimi dalších 20 minut nemohla hýbat. Teď docházím jednou měsíčně k psycholožce, která mi pomáhá. Všechno je to pravděpodobně ze stresu no.
Taky mi hodně pomáhají dechová cvičení, jelikož se mi tyto stavy projevují hlavně u trávení. Většinou mě pálí žáha nebo mám nechuť k jídlu, když je to opravdu špatné, mám jakoby pocit na zvracení, ale nedokážu poznat, jestli je to jenom nutkání zvracet nebo jestli přichází záchvat. Takže rozdýchávání do břicha mi na to pomáhá.
Taky mám jednu online kamarádku, která podobné stavy prožívá, a je to velká pomoc mluvit s někým, kdo mi rozumí. Taky mi přijde, že to prostě nikdo nedokáže pochopit, když si tím neprojde, a nezazlívám jim to. Je to úleva vědět, že to, co prožívám, není vůbec divné a nejsem jediná, co to tak má.
Měli bychom o těchto tématech mluvit víc. Právě si taky myslím, že je tu určité stigma o léčebnách nebo třeba jen návštěvách psychologa. Protože fakt nejsme blázni a hlavně jsme si nevybrali to, jak se cítíme.
Ahoj, silné video, díky za tohle povídání. Je mi tohle taky hodně blízké, nechci se o tom tedy moc rozepisovat, protože to se nedá shrnout do pár vět všechny ty zážitky (asi tak jak se to nedá celý popsat ve videu), ale chtěla jsem ti vyjádřit podporu, je super, že takto pomáháš. Ráda sleduju smysluplný videa, a ty se navíc příjemně posloucháš =).
Je skvělý, že se lidé, které tohle postihlo, nebojí (nakonec) říct o tom něco víc. Myslím, že to nepomůže jenom jednomu, ale spoustě lidem. Když jsem chodila na přednášky o psychiatrické péči do Bohnic, kde nám ukazovali celou tu historii a jak ještě donedávna v podstatě ty metody byly fakt příšerný, tak se nedivím, že to lidi mají zafixovaný jako nějaké pochybné místo plný bláznů, kterému je potřeba se stranit. Na druhou stranu věřím, že přesně tohle prospívá a ta doba se značně posunula, že bychom se měli neustále snažit o to, abychom bořili tyhle mýty. Moc děkuju za to video, jsi úžasný člověk. :)
Klobúk 🎩 dolu dievča, priznať tak intímnu vec 👌👍👏👏👏
Moc hezké video.Tak ty jsi nechodila do školky a u mě to začalo, že jsem měla infarktovy stav a odvezla mě rychlá. Byla to ataka strachu, panika, úzkost. Já brala antidepresiva rok,kdyz umřel tatínek a moje rodina se celá rozpadla a děli se věci, že jsem to prostě nepobrala. Hlavně mám postiženého syna takže kladené nároky na mou osobu jsou veliké a nějak to tenkrát na mě padlo všechno naráz. . S jídlem jsem měla taky problém.
Jak říkám já všechno zlé je k něčemu dobré.
Teď už je fajn. Měj se taky fajn a přeji krásné Vánoce a jen to nej do nového roku 😉🤝💐😘
Tohle video je super .Já sama jsem na psychitrii byla jednou hospitalizována a citila jsem se naprosto stejně .Nechápala jsem co se semnou děje a i dnes se občas nechápu .Prosla jsem si tam hotovim ocistcem .Nedokázala bych to nikdy publikovat veřejně
Hanko, děkuji Ti za sdílení, myslím, že to určitě někomu pomůže
Jsi úžasná. Děkuji,
Strašně zajímavý video.
Hanko, na tohle video jsem teď narazila úplnou náhodou. Jsem ráda, že tohle téma někdo otevřel. Také jsem byla na psychiatrii, konkrétně přímo v psychiatrické nemocnici, a to dokonce dvakrát. Nebudu tu vypisovat, co se mi stalo nebo nestalo, ale musím říci, že ten pobyt opravdu pomůže. Při svém druhém pobytu jsem si utřídila myšlení a život. Bohužel jsem byla již ve stádiu, kdy mi nedokázal pomoci pouhý pobyt v nemocnici a léky. Úzkosti a paniky mne provází stále dál a dál, takže je mou "nejlepší kamarádkou" psycholožka. Ale i přes to všechno si konečně plním svoje sny a řídím svůj život.
Je potřeba mluvit o svých problémech a nebát se svěřit. Požádejte o pomoc dřív, než vás to semele. V počáteční fázi se to dá s pomocí lehce překonat, ale jakmile to necháte zajít daleko, cesta zpět se nehledá lehce.
Palec nahoru, že se nebojíš mluvit o svých problémech. Sama jsem v léčebně ani u psychologa nebyla, ale měla jsem velmi blízko, už mě tam chtěla poslat dětská lékařka (bylo mi cca 17) a mě se nějak rozsvítilo a řekla jsem si, ze takhle to nejde, naštěstí jsem se dokázala dát dohromady sama. A z druhé strany, jsem byla na měsíční praxi právě ve FNO na psychiatrii a byla to strašně fajn zkušenost a jak říkáš, tak ti lidé byli vážně strašně milí, bylo to tam takove rodinné, sice jsou některé poruchy vážně crazy, ale většina lidí tam byla prostě v pohodě, jen měli potíže, které se rozhodli řešit. A za to všem smekám. 😊
Naprosto souhlasím, tohle je přesně to o čem by se mělo mluvit, ne se tvářit, že to neexistuje. Jak téma škola, tak téma léčebny. Každý podobné problémy ve svém okolí vidí, ale ignorce a pasování léčeben na tabu, je katastrofální. Opravdu si moc vážím, že jsi se rozhodla poslat svoje zkušenosti do světa. Ať se ti už jen daří. :)
Jsi velmi silná :). Je dobře, že se nebojíš mluvit o svém psychickém zdraví. Myslím, že Tvé video může pomoci druhým uvědomit si, že nejsou jediní. Já osobně byla v minulosti hospitalizovaná 2 na psychiatrii. S diagnózou poruch příjmu potravy. Nikdy jsem se o svém problému nebála hovořit a o své zkušenosti se hovořit nebojím. Úzkost mi také není cizí, ačkoliv jí přímo nemám diagnostikovanou. Hold psychosomatika dělá své :) . Jsem ráda ,že Ti je nyní dobře :)
Upřímné, skvěle řečené video. Jsi skvělá.
Super video :) sama jsem taky spíš citlivější povahy a mám pocit, že se dokážu dobře vcítit do těchto problémů. Před nějakou dobou se dostala do léčebny moje mamka a byl to šok, protože jsem vůbec netušila, jak bych ji mohla pomoct, je to strašná bezmoc jak pro toho člověka, tak pro příbuzné. Byla jsem tehdy na studijním pobytu půl roku v zahraničí a mamka se tam dostala den před mým přítelem. Doma to byl chaos a musela jsem dát všechno do pořádku, ale musím říct, že pobyt v léčebně mamce hodně pomohl a jsem neskutečně vděčná, jak to nakonec dopadlo.
Jsi moc hezká holka Hani. Ať se daří ❤️😊
Mas muj velky obdiv !!! Jsi silna holka, zes to tak vsechno zvladla a stale zvladas. :-*
Super že si s tým vyšla von a rozhodla si sa o to podeliť. Strašne veľa ľudí ma problémy tieto dni, a pomáha keď niekto takto nahlas prehovorí a my zistíme že nie sme sami čo máme problémy takého typu. Veľa ľudí ma problémy typu depresie, nechuť do života, apatia a tak ďalej a hlavne v našom veku. Sama som si prechádzala obdobím kedy som bola apatická a nič mi nedávalo v živote zmysel, a nie je to príjemný pocit keď má človek pocit že nič necíti a nedokáže cítiť ani radosť, ani smútok, jednoducho nič, alebo ak niečo áno tak len veľmi ťažko. A sem tam mám stále také depkárske pocity že sa snažím nájsť zmysel života a mám pocit že život nedáva zmysel. Viem že niektorí ľudia majú problémy väčšie, niektorí menšie ale to nikdy nemôžeme vedieť bez toho aby ten človek o nich prehovoril :-) Myslím si že niekedy nejaká rada niekoho takto z youtube môže pomôcť, alebo iba nejaký návod ako sa s niečim takým dá bojovať. Veľa šťastia!
Hani je mi moc líto, co jsi zažila, ale na druhou stranu buď šťastná, že ti opravdu někdo byl schopen pomoci, bohužel to není samozřejmost.. jsem ráda, že ses svěřila, bylo to zajímavé pro mě a donutilo mě to přemýšlet
Ja jsem po pobyte na psychiatrii musela zmenit praci, vsichni na me koukali divne, sefova me pomaly kazdy den posilala po doktorech a porad chtela papire, ze jsem zdrava... Je to peklo. Misto toho, aby cloveka okoli podporilo (nebo alespon ignorovalo), tak ho jeste vic stresuje.
Jsem ráda za tohle video, jsem ráda i za ta o úzkostech a depresích z minulosti. Tvoje videa mi pomohla se odhodlat a najít odbornou pomoc. Je zajímavé, jak jsi popisovala své pocity ze školy. Když jsem tě poslouchala, tak jsem měla pocit, že to mluvím já. Mám úzkostně depresivní poruchu, ano sice to pramení už z dětství ale díky škole jsem si šáhla na své dno. Nemohla jsem jít do školy, byla jsem furt nemocná, nebo "nemocná", jsem považována za simulanta, nešlo vstát z postele a jít do školy, ty panické ataky byly šílené.. Je toho tolik, že bych mohla mluvit hodiny a hodiny ale ráda bych aspoň řekla děkuji. Děkuji za to, že se s námi takhle podělíš o své strasti. Je to nesmírná odvaha. Člověk by se za takové věci neměl stydět. Jsou to dennodenní strasti které prožívá snad každý i když si to neuvědomuje. Ano, je někdy těžké říct, že mám úzkostně depresivní poruchu ale na druhou stranu to řeknu. Řeknu to, aby ostatní věděli že psychické problémy nejsou tabu a v případě nouze dokázali vyhledat pomoc.
Zkuste Autopatii, je prý na to skvělá.
Umím si moc dobře představit jak jsi se cítila. Když mi bylo asi 15 skončila jsem na psychiatrii s "poruchou" jejíž jméno už si nepamatuji. Vzniklo to celé ze stresu.. Přestala jsem rozeznávat realitu od svých představ a stávalo se mi že jsem jako kdyby "vypadávala" a na pár vteřin jsem měla pocit že nevidím, že mám přes oči pásku na které se promítá svět ale že jsem ve skutečnosti ve tmě a nebezpečí. Postupně Jsem začala být úplně mimo a měla jsem pomotanou realitu a představy.. Brala jsem asi rok antidepresiva a antipsychotika, která mi ale s hlavou zatočila ještě víc a já jsem se začala bát že už nevím kdo jsem (a dodnes si nepamatuji jaká jsem vlastně byla před těmi léky). Navíc jsem je často třídala a myslím že sama víš jakých je prvních 14 dní s novými prášky.. Ve výsledku jsem byla dva roky absolutně ztracená a mimo.. Jen kvůli stresu z toho že nestihnu práci do školy ( od té doby mám opravdu zdraví na 1 místě). Dneska už vím jak se k situaci postavit a už bych si nikdy žádné léky nevzala.. Naopak všechno řeším meditací a pracovním se svou hlavou a tak.. Smutné je že se k tomu "zdraví" lidé staví jako k tabu problému a nemluví se o tom.. Ale prostě se to stává.. Všichni jsme lidi a všichni jsme z jednoho vesmíru..
Jsi dobrá že jsi s tím šla takhle ven ❤️❤️❤️
Eliška Kulíková neměla jsi nahoudou Depersonalizaci a derealizaci?prave tim prochazim a je to peklo
Jinlice nene, toto bylo něco se senzitivní osobností, že to celé vzniklo z toho že moje tělo neumí zvládat stres.
Drž se!!
Eliška Kulíková Jak jsi se z toho nakonec dostala? Asi to není úplně snadný, když do sebe sypeš léky...
Michal Acler no ve výsledku mi léky vůbec nepomohly, akorát jsem kvůli nim byla rok úplně mimo (nedokázala jsem ani spočítat 3+2).. No a asi nejvíce mi pomohlo pracovat sama se sebou (meditace například) a uvolnit se, zpomalit životní tempo a tak nějak brát i celý život mnohem více pozitivněji (což byla i velká cesta sama o sobě).. Myslím že každému pomáhá něco jiného a musí přijít na to co, ale za mě to léky nebyly. :)
na video jsem klikla v odběrech kvůli názvu, kdysi dávno jsem přihlásila odběr. teď k tématu: neznám nikoho, komu by svinstva (psychofarmaka) pomohla. vždycky rozházela hormonální systém, protože žlázy s vnitřním vyměšováním jsou vzájemně propojeny. vždycky poškodily i vaječníky, slinivku, štítnou žlázu, pokud šlo o člověka pod pětadvacet, tak tělo mělo ještě docela dobrou schopnost sebeobnovy, když člověk vysadil. u chlapů jsem si všimla, že začali vypadat zžeštile, oni sami si toho nebyli vědomí (když byli nebo pořád jsou zombifikovaní). znám nebo znala jsem ženu, která po užívání čehosi, co jí dali v psychiatrické nemocnici během tří měsíců přibrala 15 kg a už je nikdy neshodila (protože jí to rozj*balo metabolismus, štítnou žlázu). samozřejmě, že měla poruchy spánku, a ty jí "léčili" prášky na spaní, takže přirozeně už jí tělo melatonin vyrábět nedokáže. potom jí po padesátce zjistili diabetes (rozj*banou slinivku), z tohoto zjištění se pokusila o sebevraždu, načež jí nasadili něco, po čem je zombie úplně - jako když se někdo proměňuje v pokročilých stádiích Alzheimera. naštěstí nikdy neměla děti, takže netrpí její děti, při pohledu na ni. všechno začalo hospitalizací v blázinci po té, co ji napadl a skoro zabil, přidusil do bezvědomí její bývalý.... kam se chci dostat: drogy (legální - od psychiatra) budou vždycky obhajovat a k jejich užívání nabádat jenom ti, co jsou na nich závislí (včetně psychiatrů), aby si navodili iluzi, že jsou v pořádku, aby s sebou stáhli dolů i další lidi. to už je snad lepší začít chlastat, chlast oddělá hlavně játra, ledviny, časem i slinivku, mozek, ale v době, kdy je střízlivý aspoň pro svoje okolí není zombie, stroj. po odeslání odpovědi ohlašuji odběr, nechci podporovat někoho, kdo nabádá zoufalé lidi k tomu, aby se nechali zničit.
V tomhle videu ti to moc sluší. Mluvíš oduševněle a moudře a skvěle se tě poslouchá. 😊
Hani, v životě bych tohle do tebe neřekla ♥️. Nechápu lidi co odsuzují kvůli tomuhle, a distancují se od toho člověka . Jak si říkala že se od tebe distancoval tvůj nej kámoš ... Jakože proč? Vždyť se s tebou "nic nestalo" furt si to byla ty....♥️💖
Děkuju ti za tohle video
Ahoj Hani, nádherný příběh, měla jsem to v dospívání podobně a nedávno jsem o tom psala na svém webu - hlavně to, že cesta k vnitřní pohodě začíná skrze ty soudy druhých, protože nejhorší je cítit deprese a úzkosti a cítit se jako zoufalec proto, jak se na člověka dívá okolí - jako na někoho, kdo "společensky" a "jako člověk" selhává... přitom citlivost a vnímavost je krásná věc, jen se s ní člověk musí naučit pracovat. Na psychiatrii jsem bývala často, jen na konzultace, ale bylo to skličující místo, nakonec mojí "léčebnou", která mi pomohla získat odstup, byla svatojakubská pouť - tři týdny chůze a 400 km k pročištění hlavy :) VELKÉ DÍKY za to, že o tom mluvíš. www.papirovestesti.cz/co-se-ucim-od-danu-jak-byt-i-diky-temne-zime-nebo-depce-stastnejsi/
Ahoj Hani, jsi skvela, ze jsi naslaodvahu. Je videt, ze te tato zkusenost posilila, zocelila. V zivote se ti bude hodit. Hlavne poznatky o lidech-pratelich. Vedes si skvele, drzim palce a at se ti dari!
Díky za tohle video, kdyby šlo dám sto palců nahoru :) Myslím si, že tohle je téma, o kterém by se mělo mluvit jednak proto, že jsou lidé, kteří odbornou pomoc potřebují, ale z x důvodů ji nevyhledají, a také proto, že lidé pod péčí psychiatrů, psychologů a jiných odborníků "na duši" jsou v naší společnosti stále stigmatizovaní a kolují o nich neskutečné bludy, stejně tak o různých poruchách.
Hani, prožila jsem něco podobného, až je mi z toho špatně a vrací se mi to, když tě poslouchám, snad se nebudeš zlobit, že jsem nedokoukala, ale nešlo to. Klobouk dolu za to, že to sdílíš.
Před rokem sem byla v Černovicich v brně na skoro měsíc... kvuli spatnemu rozchodu...neveděla sem jak dal existovat...ale věta ke které sem se totalně našla a přesně si ji říkala také - seděli jsme s holkama na kuřarně, smali se a povidali a ja si najednou rikam...všichni se bavíme...sme v pohodě....ale sedíme zavření tady...
Děkuji Hani
Jinak je určitě moc dobře o takových tématech mluvit nahlas. Život není jednoduchý, každý má v životě nějaký citlivější bod, ale je dobře z toho nedělat tabu. Čím otevřenější budeme, tím větší všeobecné povědomí o takových tématech bude a máme šanci, že lidé budou k sobě navzájem chápavější a budou aspoň tušit, jak sobě/ostatním v problémech pomoct.
Jsi skvělá!
Pro mě jsou ty jednoduchý otázky neskutečně strašidelný. Mám kamarádku, která se mě vždycky zeptá, co mě v poslední době potěšilo nebo mi udělalo radost. Zatím jsem vždycky dokázala odpovědět, ale občas mi to dává hodně zabrat. Zrovna teď jsem ve fázi, kdy mi není dvakrát dobře, ačkoliv pořád vidím, že bude fajn. A nedávno mi moje máma řekla, že jí připadám dost spokojená v poslední době. A já na to do teď nemůžu zapomenout a je mi z toho špatně. Ano, vím, že dokážu spoustu věcí skrývat, ale zjištění, že mě prokoukli skoro neznámí a že člověk, kterej by měl bejt nejbližší, se tak strašně sekl... Nějak ho nedávám.
Obdivuju Tě (nejen) za natočení tohohle videa! :)
Hani je super, že jsi zvládla sdílet :) Mám radost a doufám, že se máš fajn!
Klobúk dolu. Si super baba :-) Hlasom mi pripomínaš R-E-N :)
Moc ti ďakujem..
Jsi skvělá ! Nikdy jsem hospitalizován nebyl, ale rád chodím do Bohnic (je tam krásná kavárnička v jednom bloku). Líbí se mi, jak se tam lidi k sobě chovají, úplně jinak. S pochopením a tak nějak bez předsudků a beze zloby ? Neumím to asi uplně popsat, ale cítím se tam za plotem lépe, protože na druhé straně je jakýsi boj každého s každým.
Každopádně jsi silák a posílám ti pusu na čelo ;)
Semto1 kolkovna? :)
Dobrý den.
Nádherné video a pravdivé.
Bohužel zažívám teď něco podobného a to mám 32.let.
Celou dobu všechno v pohodě.
Mám školy a práci ale cítím se poslední dobou blbě, psychicky to nedávám.
Natočíš prosím video o tom dechu a meditacích? Občas mám panické ataky. Byla jsem u psychologa/psychiatra a pomohl mi odhalit vyvolávající příčinu. U mě to je asi jednodušší, protože to ohrožení je reálné, jen jsem si původně neuvědomovala v čem spočívá. Také mi pomohlo,že jsem o tom začala mluvit-spousta lidí mě podpořila a postavili se za mě, ale našli se i tací, kterým záleží jen na tom jak to vypadá před ostatníma a snažili se mě donutit abych o tom hlavně nemluvila, dělala,že se nic neděje a osobu, která mi hodně ublížila si "představila na záchodě" (to je fakt hláška na pěst) a prostě držela hubu a krok...
p.s.: to s těma informacema ale platí na jakémkoliv oddělení v každé nemocnici
Momentálně mě rodiče donutili souhlasit se vstupem do psychiatrické nemocnice a právě jsem hledala nějaké informace o tom, jak to tam chodí, protože se toho opravdu bojím. Díky moc za tohle video🖤🖤🖤
Já bych tam teď taky potřeboval a celkově bych se tam spíš těšil
Hezký den,Hani. Začátek videa byl z mého života-stale špatně,všechny vyšetření v pořádku,žádná potřeba jídla,neschopnost otevřít dveře bytu a jít ven.Skoncila jsem na psychiatrii antidepresiva atd. Na otázku jak se mám- stála jsem mlčky a brečela...od té doby doktor chce abych šla do léčebny.Mam malé děcko,tak nechci,chodím zatím ambulantně.Je dobře,že vám tam pomohli,mne by hovory nepomohly,projevil se mi strach z lidí...Je dobře,že jste to řekla dnešním náctiletým, úzkostí trpí šíleně moc mladých.Jste prima holka s příjemným hlasem a vystupováním💞
Zkuste Autopatii, má velice dobré výsledky.
@@evazpevak1644 děkuju moc,kouknu se na to....
Dekuji ❤❤
Jsi skvělá, děkuji, tvoje videa mi dělají velkou radost. :) pamatuji se na dobu, kdy jsem si říkala, ze jestli to bude takhle dál pokračovat, tak si nakoupim hodně nejakejch silnejch prášků a prostě je všechny snim. I pres to, že mám úžasný rodiče, kteří s náma umí skvěle komunikovat i o emocich a osobnich psychologickych problémech, jsem cejtila, že to je trapný a že mi nikdo nepomůže, nepochopí mě.
Myslím si, že se do takovýho stavu může dostat kdokoliv, a proto bych moc chtěla doporučit se v tuto chvíli zamyslet, na koho bych se mohl/a obrátit, kdyby mi bylo ouvej - školní psycholog, atd. Vím totiž, ze taková připravená cesta by mi tehdy dost pomohla. Byla jsem tak mimo, ze jsem vůbec nemohla přemýšlet a žádný řešení mě nenapadaly..
Já mám tvoje videá veľmi rada si super
Držím palce, mám 16 letou dceru děkuji za radu 😁😁😁
Hani..Máš velice zajímavá témata. Okolo sebe mám několik lidí včetně těch nejbližších, které v léčebně byly i několikrát. Sice z jiných důvodů než z těch které popisuješ ty ale chtěla bych napsat že je moc důležité při nich stát a nenechat je máchat se v tom samotné. Rodina pro toho člověka je určitě moc potřebná. Osobně mám zkušenost s alkoholikem a s drogově závislým a ani toto není žádný med. Nejhorší je, že i když se rodina snaží sebevíc pomoct tak pokud ten člověk nechce se sebou udělat něco sám tak mu nikdo nepomůže a pro rodinu je to hodně těžké. Sama jsem vyhledala odbornou pomoc pro sebe. Moc dobře z vyprávění znám jaké to v léčebně je, jak to tam chodí a není to rozhodně žádnej med. Jsou tam pravidla, povinnosti ... nedodržuješ? Tak běž.. Děkuji že jsi otevřela tohle téma, mluví se o tom hrozně málo.
ano strašně málo, až má člověk pocit, jako by v čechách nikdo k psychologovi nechodil, žádné léčebny nebyly atd.. přitom je to zcela běžný, psychické potíže jsou taky nemoci, které je třeba léčit, nemá to být tabu.. jsem ráda že to shopaholic nicol a teď i Hanďa nakously, myslím si, že by čr potřebovala trochu osvětu.. že zajít si k psychologovi, neni trapný a nedělá to z člověka blázna, podivína a nevím co
@@leSabule Přesně tak, je to doktor jako každý jiný a lidi se nemají zaco stydět. Bohužel se najdou ti, kteří si budou dělat srandu ale člověk nikdy neví kdy sám takovou pomoc bude potřebovat.
hrdinko :) dekuji, ze jsi ;)
Ahoj Hano.
Na základce jsem si prošla něčím podobným. Chodila jsem "bezdůvodně" za školu, procházela zvláštními stavy zoufalství. Naštěstí jsem se z toho zvládla dostat sama. V té době už jsem ovšem znala yogu a tak se tyto stavy nijak neprohlubovaly. Jde o ovládnutí své mysli.Od 12 let mě zaujaly yogové techniky, které jsem sama praktikovala, a trávila celé hodiny ponořením se do klidu. To mi zůstalo.
Dnes radím lidem, jak vylepšit svůj život tak, aby byla jejich mysl i tělo funkční.
Přeji sílu a spokojený život.
Unmani Nath, Yogashrama, www.yogashrama.cz
Prozila jsem si taky neco podobnyho
Uff bylo to hrozny
Jsi statecna ze to davas na youtube drzim ti palce
Hodne stesti
To je super zes to dala na video
Ahoj Hani, moc díky za tohle video.. už jsem dávno viděla i tvoje starší videa o úzkostech a jsem hrozně ráda, že se k tomu vracíš. Já mám taky problém chodit do školy a jak to popisuješ, tak se v tom úplně vidím.. Bohužel jsem neměla "štěstí" jako ty, ve třeťáku na střední jsem měla problém s jedním učitelem (spíš teda on se mnou), tak jsem se vyhýbala jeho hodinám. No a ve čtvrťáku to právě z neznámého důvodu nějak přišlo a nedokázala jsem chodit celkově do školy vůbec.. odtáhla jsem se od spolužáků a teda asi po měsíci jsem to řešila s rodičema, třídní i na krizovým psychologickým centru.. jenomže tam mi k tomu paní nic moc neřekla a ředitelka se rozhodla, že mám smůlu a natvrdo mě po tolika neomluvených hodinách vyhodila ze školy. Pak jsem chodila asi od dubna do práce a tam jsem neměla nejmenší problém chodit. Mezitím jsem byla u dalšího psychologa i psychiatra a dostala jsem nějaký hodně slabý antidepresiva, který jsem brala přes prázdniny a v další školní rok v září.. No v září tento školní rok jsem to zkoušela znovu ve čtvrťáku na soukromé škole, ale došla jsem tam asi pětkrát a nešlo to.. v tu chvíli, kdy to člověk nejvíc potřebuje, tak se k žádnýmu odborníkovi nedostane. Samozřejmě nemusím popisovat to zoufalství a pocity, že to nemám v hlavě v pořádku..k psychiatričce jsem se dostala až na konci října zeptala se mě co po ní chci (na to jsem se rozbrečela a řekla jí že fakt nevim, že už do tý školy stejně nechodím) a ona řekla tak fajn, ty antidepresiva nepomohly a už tu školu neřešíte tak se mějte, já vám nepomůžu. Od té doby jsem byla ještě u jiné psycholožky, u kineziologa... no nevím co se mnou bude. Je mi 19 a bojím se, že už tu střední (a hlavně maturitu) prostě neudělám a hrozně mě to štve.. vím, že nejsem blbá..byla jsem na gymplu a na většinu předmětů jsem se ani nepotřebovala učit.. hrozně se obávám toho, že budu mít jenom základku jako nejvyšší vzdělání a budu jenom někde za pokladnou celej život. Neumím si sama pomoct, ale přijde mi, že ani ta spousta odborníků u kterých jsem byla mi vůbec nepomohla.. Nevím, jestli je dobrej nápad to sem veřejně psát, ale asi už to o mně stejně všichni ví..
Ahoj Rozi:) Vím, nejsem Hanka, ale zaujal mě tvůj koment. Ten učitel potřebuje přes hubu. Odpouštění nic neřeší, nejlepší obranou proti depresi je vztek. Nemusíš to brát až tak radikálně:) Stačilo by za ním zajít a promluvit si s ním. Vyříkat mu na rovinu co způsobil svým chováním vůči tobě. Díky němu už jsi ztratila hodně takže tohle bude maličkost. Za další by se dalo studium nahradit dálkově při zaměstnání, když tak lpíš na maturitě. Ps. vyš. je o dvou slovech: jíte? spíte? a už máš prášky čau:) Odborníků je u nás hodně, zkus to ještě jinde. Třeba kouče. Držím ti pěsti:) Jana
Bohužel, pokud ti není 18 let a nejdeš tam dobrovolně, můžou to za tebe vyplnit rodiče a nikoho nezajímá, jestli tam být chceš nebo ne. Moc hezké video, konečně se o tomhle někdo normálně rozhodl mluvit. :)
Byl jsem tam v 19 a chtěl jsem podepsat revers a stejně dávali mega na slovo mami
Vím že podle zákonu to tak nefunguje ale nepřišlo mi že by řešili nějaký lidksý práva s lidma z psycharny
(Ostrov akutka takže dobrovolně jsem nešel ale i tak tam nebyl vůbec dobrej )
Jo a pak jsem utekl a dokázal jsem že jsem tam byl neprávem xD
Ahoj Hani, tohle video je vážně super opravdu. Myslím, že o těchto věcech je hodně malé povědomí. Je mi 27, v 15 jsem skončila v pěstounské péči, kde mě pěstounka psychicky ponižovala a dělala si ze mě služku, její syn mi zase ubližoval fyzicky. Samozřejmě on byl ten miláček a já ta lůza. Každý týden jsem chodila na sociálku brečet, že chci pryč. Byla jsem opravdu rozložená, akorát moje sociální pracovnice byla jiného názoru. Vždy když přišla na kontrolu tak pěstounka byla jak med. Nikam se nemohla chodit,kamarádky mě negativně ovlivňovaly. Jediné mé útočiště byla škola a praxe. Brečela jsem každý den, pořád, stačilo mi ze srandy říct, že jsem blbka a už jsem brečela. Bylo to hrozný, podepsalo se to na mě a pak mě vyhodili z domu. Sociální pracovnice to neřešila, protože jsem se vrátila k mamce a všechno bylo zalité sluncem. Doted cítím, že to není úplně ono. Nejraději jsem doma,bez lidí, se zvířaty, tak jsem v bezpečí. Mám práci s lidmi, dělám v krámě, beru to jako takovou terapii,ale kdykoliv je někdo na mě prudší nebo mě zkritizuje, stahuju se a obviňuju sebe. Příjde mi pak, že lidi jsou na sebe tak ošklivý a neohleduplní. Došlo to do bodu kdy jsem se to snažila potlačovat, myšlenky frčely naplno a já spala třeba jen tři hodiny. Když jsem přišla z práce domů, byla jsem totálně vyčerpaná a toužila po samotě a klidu. Přemýšlela jsem jestli jsem splnila všechny úkoly a jak píšeš, měla jsem pocit, že určitě ne a nemohla jsem si vzpomenou, jako mlha,jako kdybych jela na autopilota. A kdykoliv jsem měla pocit, e jsem na něco zapomněla sevřelo se mi hrdlo a bylo mi špatně. Svěřila jsem se obvodní doktorce a napsala mi slabá antidepresiva na spánek a pak uvidíme. Třeba jsem jen roztěkaná spánkem třeba ne. Snažím se na tom i sama nějakým způsobem zapracovat. Díky moc za video
Muselo to být těžké,mít takovou macechu.Taky je mi 27 a vím že deprese a úzkost je hrozna věc.Spolecnost to těžko akceptuje a myslím že takových lidí bude jen pribivat protože společnost která je nám prezentována jako vzor je dokonalá,povrchní a plná kýču.Clovek se v tom tezko hleda.Myslim ze je těžké se pohybovat v této době když člověk prokoukne,tak ti držím palce a zkus třeba hudbu pro relax či neakej svůj rituál čím si udělat radost.:)a hlavně se neobvinuj..ať se ti daří.
@@standardcafe děkuju moc, já si vždycky říkám, že jsem za to svým způsobem ráda. Díky tomu jsem taková jaká jsem, vážím si věci, které si pořídim a lidí kteří jsou mi blízcí 😊
@@standardcafe je to všechno těžší a těžší to máš pravdu. A přeju ti, ať se ti také lépe daří.
@@michaelavencl3585 m.soundcloud.com/iamjsan/rest-be-thankful-w-i-eat-plants-for-living 😊😃
Michaelo, nechcete si radši zajít na terapii?! 🤨 Třebas by Vám pomohl..
Hani, jako by jsi mi mluvila z duse, tvoje zacatky problemu - uplne stejne jsem to mela i já, presne takovy vyvoj.. strach ze skoly atd... Jak te posloucham tak vzpominam na svuj pribeh. Strasne te obdivuji ze jsi to takhle zverejnila :)
Ahoj Hanko, velmi děkuji za sdílení, tento problém mám již rok s dcerou. Též ji stále dokola opakuji, že se musí vzchopit, že to půjde. No a teď slyším, že to bez psychiatrie nedáme. Jen jak ji přesvědčit, aby se mnou na psychiatrii zašla a najít toho správného. Byli jsme u dvou a k ničemu to nevedlo, jen ji naznacovali, že je lenošná. Ona totiž doma nic nedělá, jen sedí nebo leží. Jsem z toho úplně hotová, celý dlouhý rok.
Děkuji a ať se ti daří. ❤ Jana
Působíš hrozně fajn a vyrovnaným dojmem. Bylo by fajn kdyby byli více podobných lidí na internetu jako jsi ty
💕💕💕
bolo to tiež už dávno, mala som tiež 16 rokov a podobnú "diagnózu", vďaka mojej starostlivej mamke a tete som sa však dostala do tých správnych rúk, i keď relatívne v zlom stave, ale stále včas.. verdikt "úzkostná panická porucha", nechuť vôbec ráno vstať z postele, každý týždeň iná diagnóza, ktorú som si vymyslela, neskutočný strach zo smrti, nespavosť, jednoducho človek si povie iba jedno.. prečo sa mu v 16-ich prihodí niečo tak hrozné? vďaka Bohu, plávam v tom síce doteraz z menšími "recidívami", ale už aspoň viem, čo to je, nehanbím sa o tom hovoriť, viem, že to nie je moja chyba, my to máme to totiž tak trochu v rodine a vo výchove, že si veľa vecí strašne pripúšťame k srdcu a trápime sa pre ne a potom vzniká toto.. taktiež zo stresu prichádza u mňa to, čo si opisovala v minulom ideu, čiže sa s tebou absolútne stotožňujem a viem presne, čím si si prešla.. ja som síce na liečení nikdy nebola, ale dodnes beriem antidepresíva a navštevujem psychiatra, ktorý ma vždy vypočuje a hlavne nevysmeje.. povie mi, že "vieme o čo ide a budeme sa to snažiť riešiť".. aj napriek tomu, že po dvoch rokoch som si myslela, že je to za mnou, vždy sa to vráti, síce už v menšom merítku a spúšťače sú vždy iné, ale viem, že to zvládnem a mám sa na koho obrátiť.. držím aj tebe palce a som vďačná, že sú ľudia, ktorí sa neboja hovoriť o "psychickom zdraví" bez toho, aby sa považovali za blázna, pretože možno netušíme, ale okolo nás je xy ľudí, ktorých som už u tej psychiatričky stretla a bolo to podľa mňa pre nich obrovské "poníženie", pritom je to normálna vec a treba zvýšiť povedomie o nej ;) držím nám všetkým "bojujúcim" palce!
Ahoj Hani,je to skvělé video,sama mám podobné problémy,máš pravdu,ze kdo to nezažil,ten to nepochopi,i kdyby chtěl.může se to stát každému,ja mám diagnostikovanou depresi a smíšenou poruchu atd.V tom videu,cos dala odkaz je to skvěle vysvětleno,kolikrát člověk chodí po.doktorech na gastro atd a pritom je příčina někde jinde.Muselo být těžké tohle natočit,ale alespoň se ukázalo,ze youtuberi jsou také lidi a nehoni jen poslední módu a sminky. A jelikož to sleduje hlavně mladší generace,která se kolikrát opravdu bojí hlavně odezvy přátel,ve škole,popř.i rodičů,tak pro me,jako pro matku dospívající dcery je to velký přínos.Díky moc.Jsi skvělá a odvážna.
Díky za video!!! Určitě muselo být těžké jej natočit. Vracet se ve vzpomínkách k věcem, které ti nejsou příjemné, ale jistě jsi tím přispěla k tomu, aby lidé přestali brát člověka s psychickými problémy jako někoho, kdo stojí na úplném okraji společnosti. To je podle mě na psychických nemocech to nejhorší. To nepochopení okolí a úplné označení daného člověka za blázna a odklon od něj... to fakt nepřispěje k ničemu, že jo.
Děkuji, že jsi se podělila o svůj příběh, úplně jsem se do tebe vcítila. Tento problém zažívám poslední rok a nevím, jak si sama pomoct. Ostatní se mě ptají, proč nechodím do školy, a když jim řeknu, že je to strach, který nejde popsat, jen zakroutí hlavou a řeknou "však tam normálně běž, na tom nic není". Nikdo to nechápe. Rodičům jsem o tom řekla, ale je mi hrozně, když jim stále lžu, že chodím do školy. Jsem si dost jistá, že už mně není pomoci jinak, než formou léčebny. V 16 letech jsem byla hospitalizována v Havlíčkově Brodě na 2,5 měsíce kvůli bulimii. Zanechalo to ve mně špatný pocit, jak tam s námi zacházeli a celkově už z pocitu, že jsem musela přibrat přes 20 kg. Ze strachu, že bych se tam musela vrátit, jsem si váhu držela. Jenže teď, když jsem dospělá, je vše na mně. Přemýšlím, jestli se nechat hospitalizovat, ale stále doufám, že se to změní k lepšímu. Porucha příjmu potravy se mě drží 6 let a ještě ten problém se školou. Nejspíš to sama nedokážu, na druhou stranu se nechci vrátit do léčebny (kvůli ne moc dobré zkušenosti).
Ahoj, určitě si nechej pomoct. Celý život být ve strachu, stresu a nepohodlí přece za to nestojí! :)
Ahoj, zkus jinou léčebnu teda, když už to musí být. Víc hlav víc ví:) Držím palečky Eli.
Sakra,tak to mi připomíná moje časy na střední ,taky sem chodila za školu.Nerada sem tam chodila.Dívím se doteď že sem vůbec odmaturovala 😂 ale na základku mám hezký vzpomínky 🙏
*divím
Muj přítel předtím než jsem se poznali byl 3 týdny v léčebne protože trpěl úzkosti a chtěl se i zabít z důvodu že je mu 18 a ne zažívá to co jeho kamarádi.. že dětství zažil u počítače a nikdy neměl holku a vlastně se i s lidmi neumí moc bavit.. bral antidepresiva ale byl po nich moc unavený .. když jsme se poznali řekl mi celý svůj příběh a že chodí k psychiatrovi a já se mu snažila pomoct.. naučila jsem ho jak se bavit s lidmi a že se nemusí stydět a že mu pomůžu a jsem tu pro něho.. jeho i mojí rodiče byli rádi že jsme spolu ale upozorňovali mě ať jsem opatrná a že se na mě bude hodně fixovat ale bylo vše v pohodě .. po asi 2 měsících přestal brát antidepresiva :) už není tak unavený a je to vlastně úplně jiný ale zároveň úplně stejný člověk nevím jak to popsat.. jsme spolu 7 měsíců a jsme spolu nejšťastnější na světě :) navzájem se doplňujeme a trávení času s ním mi dává pocit Štěstí :) mimochodem byl taky v Porubě
Je to hodně zkrácená verze příběhu ;)
@@graceb7993 Jé konečně taky někdo z Ovy. Tvůj příběh je krásný přeju atˇuž žádné doktory tvůj přítel nepořebuje:)
Ahoj Hani, mně je z toho teď strašně smutno, že někdo může takhle trpět. Zjišťuju, že problémy tohohle rázu má nebo mělo spousta lidí kolem mě, hlavně teda holky. Tak jsem teď daleko víc vděčná, že mě nic takovýho nepotkalo, přestože k tomu mám předpoklady. Tak držím palce, aby se ti dařilo s tím bojovat
2,5 roku zpátky jsem zažila, co to je mít nepopsatelný strach z ničeho nic. Bylo to těžké. Nebyla jsem schopná chodit mezi lidi, nikdo nevěděl, jak mi pomoci. Pocházím z rodiny, kdy 2 jedinci jsou psychicky nemocní, ale když jsem začala mít problémy já všechny překvapilo... Dostala jsem se z toho, ale bylo to těžký. Dnes jsem na tom tak, že se snažím moc nestresovat.
Obdiv a úcta za sdílení. Překonat takové problémy chce velkou vnitřní sílu, jako když se člověk po nehodě učí v bolestech znovu chodit. Část lidí to asi nikdy nepochopí,ale hodně lidem to zveřejnění může pomoci. Díky.
Takový videa mají určitě smysl. A hospitalizace není ostuda.
Omg pamatuju si jak moc mě u psychiatra vyřídila otázka "kdy jsem byla naposledy šťastná?" a já to prostě minula to otázku a povídala si dál to svoje, třikrát se mě musela zeptat abych si uvědomila, že to vlastně nevím... Díky bohu mám natolik hodně doktory že řekl hej nebudeme tě děsit nějakými děsivými vyšetřeními žaludku a prostě nasadili antidepresiva... a ikdyž vím, že to třeba moji rodiče nikdy nepochopí, protože když tohle nezažiješ tak prostě nevíš a furt mě bombardují "ty s tím nic neděláš, nemůžeš jen jíst prášky, nesnažíš se!" tak si nemyslím že bych se nesnažila... ono to v té hlavě ta chemie prostě nefungovala.... myslím si že ten pocit že vím, že teď bych měla být šťastná a spokojená, ale prostě to nejde... je jeden z nejhorších pocitů
Jo, mně zase matka říkala, že si myslela, že budu šťastná, když jsem se vdala, a že nebudu mít deprese. :D Smutné na tom je, že sama depresemi trpí taky... bohužel lidi si pořád myslí, že deprese je o tom, že člověk není šťastný. Přitom je to stejné jako myslet si, že cukrovku místo inzulinu člověk vyřeší tím, že se bude nějak "sám snažit".
@@Dianna114 deprese je, když nemáte kvalitní sex. "Freude, Freude, vždycky na tě dojde!". radši než brát drogy, najděte si dobrého milence (jestli nejste na chlapy, tak milenku). braním drog si akorát tak rozj*bete tělo a pokud je vám nad třicet, už se ani po vysazení nedáte nikdy úplně do pořádku. příkladem může být zemřelá Iveta Bartošová.
@@RAASAsaida Zajímavé, že kvalitní sex mám a na nemoc to jaksi nemá vliv. :) Nechuť na sex je důsledkem deprese, ne příčinou. Freud se ve spoustě věcí mýlil, dnes bývá zpochybňován. Ten si myslel, že příčinou všeho jsou neukojené sexuální pudy. Tak určitě. :D Nebojte, milence si nemusím hledat, mám manžela, který je mi navíc velkou oporou, což milenec není. O braní drog nebyla vůbec řeč, normálně se léčím antidepresivy. :)
@@Dianna114 takže drogy bereš.
@@Schmidtczech jo, orgasmus je nejlepší droga, doporučuji
Měla jsem podobný problém a chodila jsem za školu. A nejhorší byl vždycky ten děs z toho, že venku někoho potkám, že se to rodiče dozví, atd. Když už jsem se někdy do té školy dostala, děsila jsem se momentu, kdy mě třeba zastaví nějaký učitel, bude po mně chtít něco, co mu už hodně dlouhou dlužím. Schovávala jsem se různě po škole během hodin, protože jsem se bála tam přijít.
Naštěstí se to podchytilo docela brzo, začala jsem chodit na terapie a zjistila jsem, že pro mě je strašně důležitý se do té školy dostat, nějak naskočit na ten rytmus a držet se, hlavně z toho nevypadnout, protože pak to jelo všechno znova a bylo strašně těžký se tam vrátit.
Díky moc, že o tomhle mluvíš. Myslím, že je hrozně důležitý o těchhle věcech mluvit. V té době jsem se cítila jako nejhorší člověk, že chodím takhle za školu. A je vlastně fajn slyšet, že jsem tyhle problémy neměla jediná.
Děkuju! 💛
Znam. Obecne doporucuji v kazde tezke zivotni chvili pustit si Izera.
Ja si pamatuju na intru, kdy sem v pondeli dojela na intr a za hodinu sem volala rodicum, at pro mne okamzite prijedou, jinak se zblaznim.... hystericky zachvat jako prase... do tydne mi sehnali uzasnou psyychiatricku... bipolarni porucha.. 3 roky jsem byla pod jejim dozorem, i kdyz se specializovala na deti, davala na mne pozor do 20ti let :) a jsem ji moc, moc vdecna... 5 let jsem relativne v klidu..
Buď ráda za Porubu. Já byla na PL v Opavě, a jak jsi říkala, že teda lidé kteří křičí, snaží se ublížit, nebo kazajky jsou jen ve filmech.. Věř, že to opravdu není pravda, děje se to i v reálném životě 😔😉
Ahoj, já jsem to nemyslela úplně tak, že jsou takové věci jen ve filmech ale spíše, že to tak není všude. Že psychiatrická léčebna se nerovná tomu obrázku, který vídáme ve filmech.
Do Poruby chodí spíše lehčí případy. Je to malý mamahotel. Opava je mnohem větší univerzální komplex. Když nemáš v hlavě jenom piliny, tak tam je pohoda. Pokud chceš problémy, tak ti to tam umí i dost znepříjemnit. Zhruba u poloviny bílých plášťů mi přišlo jejich chování a komunikace, že tam jsou snad zatrest.
Teď řeším něco podobného a napadá mě jediná otázka. Jak jsi řešila absenci? Kdo ti omlouval absenci?
ja neviem ci som hlucha alebo co ale tvoje videa su neskutocne potichu.. toto moze mat tiez zaujimavy obsah, ale az ma usi bolia ako ich musim natahovat...