"Pankrácká" gilotina - Býčí skála 2012 - "Pankrac" Fallbeil - Stierfelsen Höhle 2012

„Pankrácká“ gilotina v Býčí skále - 2012
Vzpomínka na odbojáře, popravené v pankrácké věznici
Při každoročních dnech otevřených dveří, v jinak veřejnosti nepřístupné jeskyni Býčí skála u Adamova v Moravském krasu, bývá zvykem nějaký doprovodný program. V květnu 2012 čekalo návštěvníky překvapení. V Předsíni Býčí skály, na betonové podlaze někdejší nacistické podzemní továrny byla zřízena amatérská expozice - Vzpomínka na oběti pankrácké sekyrárny.
Vznikla za pomoci členů místní skupiny, pod dojmem mé návštěvy ve vazební věznici Praha Pankrác, v nejstrašnějším místě v naší zemi, nacistickém popravčím centru Protektorátu Čechy a Morava. Oficiálně bylo založeno dokumentem říšského ministerstva spravedlnosti, který podepsal Dr. Vollmer 15. 4. roku 1943. Již 5. 4. toho roku se však započalo s popravami a to pomocí stínacího stroje, vyrobeného v dílnách tegelské věznice v Berlíně.
Sekyrárna je čtvercová místnost 6 x 6 metrů se zabílenými okny, s podlahou z litého umělého kamene. Její stěny jsou obloženy bílými kachličkami, které vzbuzují dojem řeznické provozovny. Vstupuje se do ní z malé zasedací místnosti, kde se prováděla formální identifikace kandidáta na smrt, za přítomnosti pěti představitelů nacistického „práva“. Zde také předala německá vězeňská stráž odsouzence katovým pomocníkům. Po roztažení černého závěsu do vlastní sekyrárny už čekaly nešťastníka poslední kroky života ke gilotině. Po té se člověk proměnil v bezhlavé tělo…
Do této místnosti, která jako by stále páchla lidskou krví, se může podívat jen velmi omezený počet návštěvníků, protože je v centru fungující věznice. Ale zážitek z místa, kde skončilo svůj život 1 075 lidí, z nichž většinu tvořili odbojáři proti nacistickým okupantům, byl pro mne tak zásadní, že jsem ho chtěl zprostředkovat ostatním. Ostatně již po válce byla v bývalé Henleinově vile v Liberci k vidění replika pankrácké gilotiny v tzv. Muzeu nacistického barbarství. Další repliky jsou v Praze v Muzeu policie ČR, v Armádním muzeu a v Památníku národního útlaku a odboje v Panenských Břežanech. Za všemi těmito vystavenými replikami však stojí finančně silné organizace. Žádná z těchto replik smrtícího stroje také není funkční. Gilotina vystavená v Býčí skále, ale byla schopna reálného předvedení. Můj dojem z reakce návštěvníků výstavy však byl značně rozporuplný. Někteří o ni jevili velký zájem a bylo na nich možno pozorovat silný dojem, který v nich způsobila. (Slečně, která během prohlídky málem omdlela a musela být kolegy vyvedena z jeskyně na čerstvý vzduch, se tímto dodatečně omlouvám). Jiní mi však dávali jasně najevo, že se přišli do Býčí skály bavit a podobné hrůzy je nezajímají, až odpuzují. Další se k mému překvapení ohrazovali, že nic takového se u nás přece nedělo. Poslední kapkou pak pro mne byla zpráva, že jistá organizace, která se o akci doslechla zkreslené informace z druhé ruky, si na mne chtěla stěžovat úřadům pro zlehčování historie odboje.
Pro mne byl při tom opakující se výklad k tak stresujícímu tématu velmi obtížný. Mezi doprovodnými materiály jsem totiž měl také fotografie tří mladých dívek, sťatých gilotinou. Marie Kudeříkové, Sofie Scholl a Erny Wazinski. První dvě se aktivně postavily proti nacionálnímu socialismu, třetí byla neprávem obviněna z rabování vybombardovaného domu. Vyprávět v ponuré Předsíni Býčí skály, poznamenané nejasnou smrtí desítek lidí v 6. století před Kristem o truchlivém konci odsouzenců nacistických soudů, poslaných pod gilotinu a dívat se při tom do tváří těch půvabných mladých dívek, které měly život před sebou, bylo nad mé síly.
A tak zůstalo u této první a poslední veřejné prezentace repliky pankrácké gilotiny. Stroj jsem v roce 2016 pracně předělal do podoby standardní, říšskoněmecké gilotiny typu Tegel. Je to patrně jediná funkční gilotina tohoto druhu v soukromých rukou…
V S
[e-mail]