Video

Necekala jsem, ze to se mnou takhle zamava. Byla jsem v Kynzvartu v roce 96 cca. Byly mi ctyri. Ja sama si nepamatuju moc, ale mamka mi rikala, ze jsem se vratila uplne vymenena, mluvila jsem s nimi jako s cizimi. Prosim mami, dekuji mami, neni zac mami, pry byla cela rodina uplne v soku. Pamatuju si, kdyz mi bylo spatne a v noci jsem zvracela, tak mi sestra vynadala, ze to po me musi uklizet a odtahla me na samotku. Doted si pamatuju ten pocit, ze jsem neco provedla a ze jsem jen pritez. Do toho samozrejme stesk a k tomu sikana od ostatnich deti, ktera se nijak neresila. Paradoxni je, ze dnes mam prehnany strach o sve zdravi (hypochondrie) a pocit menecenosti. Zajimave, ze to mam stejne jako pani z dokumentu.

No jo ale Vám závidí kvůli tomu že jsem úspěšný a kvůli peněžní situaci mě závidí jenom protože jsem pěkná a sexi 😊

Nikdy sem tam nemel problemy snikim rok 1998 az 2000

No tahle Fialová vláda mají strach z Babiše tvoje celá věc ,takto je možné se 😅😅😅

Mám také zkušenost že 4 let z lázní s asthmatem ve Velkých Losinách.... šílené... Tohle období jsem vytěsnila

Měl jste "nás dětí" hledat víc...ne v pořádku. Já tam strávil mládí a možná jen jednu budovu jsem vynechal. Takže pravidelný "tábor" na pár let. Historka od rodičů (ta nejsilnější). Já sám si taky pamatuji pár perliček...

nooo když tady čtu ty komentáře, tak tedy i já jsem byl, myslím jako 4letý, v těchto lázních. Pamatuji si trochu spartanské podmínky při sprchování, kdy jsme stáli všechny děti bosy holky kluci a čekalo se až půjdeme na sprchování, tam byla hadice na ní kropítko , trochu nás namydlili a pak splachovali, voda byla většinou studená. Museli jsme se i pořádně vyčůrat protože platil zákaz jít na chodbu a na záchod, že by museli s námi. Tak jeden kluk, chudinka, ten se tak bál, že pak čůral na zeď z postele. Tak jednou tam vlítla sestra a dostal na zadek a profackovala ho. Mno jinak léčebné procedury byly fajn. Když si pro mě rodiče přijeli, tak jsem ani nechtěl domů, nějak jsme se tam zkamarádili. Jen když nám stříhali nehty, tak jsem měl pocit, že nám je stříhají i s prvními články prstů....

byla jsem 5 měsíců v lázních Počátky u Pelhřimova, bylo mi 6,5 (myslím že tot bylo okolo vánoc) a chodila jsem tam i do školy. pomatuju si číslo 13, růžového plyšáka, červenou koženou tašku. brečela jsem při odjezdu mámy, nechtěla jsem tam být, všichni brečeli nic me neřekli, proč mě tam zavírají, co jsem jijm udělala, za co to byl trest.? jak tam budu dlouho, s kým? byla tam zima. Tomuto předcházeli traumata kdy táta mě dusil, topil, mlátil mě a nakonec chtěl podřezat nožem. tam když jsem šla ze sauny, kde jsem měla pocit, že se udusím, jsem se rozhodla, že se zabiju. po sauně se mělo vlézt do bazénu se studenou vodou, neuměla jsem plavat, tak jsem se snažila co nejvíc odrazit, aby to bylo daleko a já se nemohla zbaběle zachranovat. pomatuju si, jak mi bylo hezky, jak jsem klesala ke dnu a bylo mi už dobře. pak jsem se "probudila" někde u stolu, vedle mě seděla máma, která hrozně moc brečela a naproti mě nějaký starší psychiatr a ptal se mi, ty si se chtěla zabít? jak jsem mohla na tohle říct pravdu, když tam máma seděla vedle, nechtěla jsem ji dělat starosti, tak jsem lhala, že mi uklouzla noha. byla jsem na sebe hrdá, že jsem tak dobrý lhář, když mě to věřili, že to byla nehoda. vyčítám si že jsem to neřekla, ušetřila bych si další roky trápení a dalších traumat. Moje dítě bych tam nikdy neposlala, nebo bych si to zařídila tak, abych ho každý den nevštěvovala a přesně vědělo proč tam jde a co se tam bude dít.

Zdravim, kdyz jsem si to pustil mel sem az husi kuzi tez sem tam byl tusim 1995 mohli me byt 4 roky...zakazovani na zachod uplne si pamatuju jak jsme tajne probihali pac jsme meli zachod naproti pokoji kde jsme spali jeste s dalsima chlapcema jmena bohuzel nevim kdyz nas tam chytli nezajmalo je ze jsme chteli curat .... dale si pamatuju strihani nehtu cisteni usi a dalsi takove veci naprosto strasny... a co me utkvelo v pameti uplne nejvic je nevim vlastne ani proc to delali ale vodili nas do takovych sprch kde bylo regulerni vodni delo a strikali na nas studenou vodu a ten prou jak byl silny tak to bolelo navic ta zima ... co me rikala teta tak sem ji vypravel ze jsme museli za trest sedet na zidli vecer na chodbe....byl jsem tam s pruduskami .. kdyz pro me thdy prijeli vim ze prvni koho sem bezel obejmou nebyla moje mama ale jeji sestra moje Teta asi sem ji vycital ze me tam dala a musel sem zazit co sem zazil ...je smutne co se delo a nechapu ze se stale deje... díky za video

V Kynžvartu jsem v roce 1980 jako čtyřletý kluk strávil jeden měsíc. Je to příliš dlouho na to, aby si člověk vybavil většinu toho, co tam prožil, ale to, co si vybavuju, jsou jen traumatické prožitky a pocit zla, kterému jsem byl vydán na pospas. Některé věci byly dány už špatně nastaveným, lidsky deformovaným systémem, který odrážel ducha doby a komunistického režimu a nemohli za ně konkrétní jednotlivci. Jako třeba skutečnost, že bylo možné na měsíc dva odtrhnout malé děti od rodiny a zakázat návštěvy. Máma mi říkala, že mě z toho důvodu do Kynžvartu dávat nechtěli, ale lékařka (kolečko v systému) jí pohrozila, že pokud by se můj stav zhoršil, neměl bych už na lázně nárok. Pak jsou zde ale věci, které se děly a za které nesou odpovědnost konkrétní osoby, pečovatelky, sestry a další personál. Ty s námi jednaly tvrdě, režim připomínal spíš nějaký komunistický lágr než dětskou léčebnu. Jedna z mých jasných vzpomínek je následující. Sedím v jídelně a před sebou mám hrnek s kakaem, na kterém plave svrasklý škraloup, zvedá se mi z toho pohledu žaludek. Pečovatelka na mě křičí, že to vypiju, jinak bude zle. Ani náhodou, když poodešla, vyhodil jsem škraloup lžičkou na zem. Za trest mě hodili celý večer na samotku. Vidím to jako dnes, já sám v obrovském pokoji, za okny tma, tísnivý pocit. Když pro mě rodiče přijeli, byl jsem prý jako vyměněný, dlouho jsem nemluvil a můj zdravotní stav byl výrazně horší než před příchodem. Máma se mnou musela zůstat dalších několik týdnů doma. Rodiče mi prý poslali za dobu mého pobytu v Kynžvartu několik dopisů doplněných o kresby mé sestry. Nepamatuju si, že bych cokoli z toho viděl. Táta do lázní opakovaně volal a ptal se, jak se mi daří. Sestry ho ujišťovaly, že výborně a že je všechno v nejlepším pořádku. Rodiče byli z mého psychického a fyzického stavu po návratu silně rozladění a táta uvažoval o nějaké stížnosti, ale realita té doby ho od toho odradila. Všechno by se popřelo a systém by se nezměnil. Zaráží mě, že to, co jsme jako děti zažívaly za zdmi Kynžvartu za komunismu, bylo možné ještě kolem roku 2000! A evidentně to bylo systémové nastavení, nikoli jen chyba jednotlivců, jinak by se takové věci dít nemohly. Vyvolává to otázku, jak moc se Kynžvart za posledních dvacet let proměnil k lepšímu. Doufám, že zásadně, ale nemůžu to posoudit, nemám jak.

Byla jsem v roce 1989 na 5 týdnů v ozdravovně v Bořislavi u Teplic. Měli mě tam vykrmit a naučit chuti k jídlu. Trauma z tamního pobytu si nesu dodnes, stejné praktiky jako tu popisují ostatní. (Čtení pošty od rodičů nahlas celému kolektivu, rozdávání balíčků od rodičů, zákaz wc po 21h, stání v noci na hanbě, trestání jídlem, studenou vodou a spoustu dalšího). Jsem ráda za tento dokument, je to taková terapie. Konečně někdo, kdo nezpochybňuje moje vzpomínky. Děkuji za otevření 13. komnaty, protože málokdo věří, že se toto dělo. Naši si pro mě naštěstí přijeli o týden dříve a věřili mým vzpomínkám, ale následky si nesu celý život. Děkuji a zdravím. IH

Děkuji mnohokrát za vaš dokument. Díky Vám se mi otevřelo trauma, které mě provázelo celý život. Vzpomínky na Kynžvart sem vytěsnila a s vaším dokumentem začínám mít 'flashbacks'. Nic není náhoda, letos jsem byla v Česku a stavovali jsme se v Kynžvartu pri dovolene. jen se podívat na budovu. Měla jsem divný pocit. Teď vím proč. 40 let v sobě nosím pocit 'oni na mě zapomenou'. Sedím v bílé místnosti, je studená, mříže za oknem, žádný obrázek nic. Jsem tu sama. Šíleně se mi stýská ale vím, že nesmím nic říct. Ony by se mi ještě smáli. Hrůzostrašný pocit. Celý život s tímhle pocitem ziju a díky Vám sem ho mohla konečně otevrit. Našla jsem i staré dopisy, které sem posílala domu a sestra Peclova tam píše, že návštěvy jsou zakázané a balíčky pokud možno neposílejte. Psal se rok 1983. Mě bylo v té době 6,5 roku. To už sem měla za sebou Janské Lázně ve 4 letech, které si také nepamatujui. Díky ❤ konečně tohle obrovské trauma můžu odložit. ❤

Já byl 2 měsíce v lázních v obci Sadská na 2 měsíční odtučňovací kůře. Bylo to v roce 1987. Bylo mi 12 let a byla to hrůza. Mohl bych vyprávět. Byl to 2 měsíční očistec - projímadla, klistýr atd.....

to je hroznÿ, mám dvě děti 3a 5 let a nedovedu si dnes představit že bych je měla kamkoli poslat samotné 😞

Děkuji, že se tomuto tématu věnujete. Z dětství si nesu také trauma způsobené ve zdravotnických zařízeních. V šesti letech 1989 jsem byla na operaci v nemocnici, kam rodiče nemohli na návštěvy. Poté mě poslali do lázní Bludov na 4 týdny. Maminka chtěla jet se mnou, vzít si volno. Byla ochotná pomáhat v kuchyni, aby byla se mnou. Bohužel jí to nedovolili. Za celou dobu pobytu jsme měli povolené 2 návštěvy rodičů v danou dobu max. 2 hodiny. Nesměla jsem brečet, aby jim návštěvu nezakázali. Pamatuji si dobré i špatné. Po večerce, kdy jsme měli spát se nemohlo chodit na toalety. Pamatuji si, že mě sestra nechala stát na hanbě, že jsem šla na toaletu. Velmi smutné, když se léčíte s močovými cestami. Jako dítě nemáte možnost než se podřídit a útrpně čekat, co s Vámi bude. Od té doby trpím úzkostmi. V pubertě jsem každé léto jezdila do Mariánských ráda. Rodiče mě mohli navštěvovat, kdy chtěli, pokud jsem měla splněné procedury a dodržela jsem večerku. Mohla jsem jim psát nebo zavolat. Úplně něco jiného.

Tak ja mam dost psychozkusenosti ze Cvikova! Rijen - prosinec 1982. Nebyly mi jeste 3 roky, ale vzpominky zustaly hluboke! Nejsilnejsi na vecer, kdy jsme sedeli u stolecku pred veceri po ctyrech a u naseho jsme se necemu smali. Cekali jsme na veceri a byli jsme napomenuti. To jsme nejak nerespektovali a smali se dale. Pribehla rozzlobena zdravotni sestra, chytla za ruku me a jeste jedno decko a tahla nas smerem k balkonu/terase. Tam byly dvojite prosklene dvere, venku tma. Ta sestra me soupla mezi ty dvere (to druhe decko jinam, nevim kam) a zatahla za mnou zaves. Malem jsem se strachy po💩💩💩. Pak jsem uvidela v te tme neco, co z dnesniho pohledu je uplny nesmysl, ale vydesilo me to tak, ze jsem sla do hrozne hysterie. Pak mam okno a pak si uz jen pamatuju, jak me ta sestra vede za ruku nekam, nevim kam - asi ke stolu. Az tak zkreslene to nebude, protoze zcela nahodou jsem se ve svych asi triceti letech dostala do Cvikova a sla jsem se podivat do te budovy. Nejakym "klikou" bylo vsude "odemceno" a ja jsem se dostala az do te rozlehle jidelny, aniz bych byla nekomu podezrela. A skutecne tam ty dvojite prosklene dvere jsou. Mamka mi pak rikala, ze nas tam museli hodne strasit, protoze po navratu domu jsem se porad hrozne bala (to si pamatuju) a porad jsem ukazovala do tmy, ze je tam sova, ma velke oci a chce mi ublizit. Nedokazala jsem si to nechat vymluvit. Mj rodice jsem vubec nepoznavala a chvili trvalo, nez jsem se rozpomnela - ano, pamatuju si, ze pro me prijeli nejaci dva lidi a ta hodna pani mi dala roztomilou panenku. Ale do dnes vubec nereflektuju, ze to byla moje vlastni mamka! Do dospelosti jsem se bala tmy. Mj. tohle je moje asi nejsilnejsi vzpominka z ranneho detsvi. A pred par lety se mi zhorsily uzkostne ataky, musela jsem to resit terapeuticky a dosli jsme v terapii prave k tomuto magorskemu zazitku, ktery mi vyznamne poskodil psychiku😡 Kdybych dnes mohla zjistit, ktera sv*ne mi tohle udelala, asi bych mela silnou touhu ji to oplatit, pi*de.... Zcela zjevne jsem tohle jeste "nezpracovala"...

Nerozumím tomu proč tyto zážitky někdo vůbec zpochybňuje (?) . Řeším nyní šikanu syna ve škole ze strany učitelky a ředitelky, která to "logicky" kryje. Setkávám se s reakcemi " to není možné " nebo " a proč to tak řešíš ? " No bohužel pedagogové ( někteří ! ) nabyli dojmu, že mají nějakou moc a jsou nedotknutelní ... no nejsou. Panu Rojíkovi fandím. Hlavně dokument "nestahovat" jen proto, že si to Lázně Kynžvart přejí a dokonce vyhrožují - to ve mně vybuzuje dojem, že tam jsou nejspíš podobné jen rafinovanější praktiky stejné jako v uplynulých letech.

Po shlédnutí videa jsem si vzpomněla, jak jsem v roce 2000 (9let) jela poprvé do lázní bělohrad. Sama celé 2 měsíce.... podruhé jsem jela v roce 2001. Nenazvala bych to lázněmi ale pasťákem. Pro mě to bylo otřesné...

No, v lázních Kynžvart jsem byl někdy zhruba v rozmezí let cca. 1971 -1973 3x na léčení s astmatem. Bylo traumatizující, že tam byl člověk jako tak malé dítě sám. To určitě. Ale, že se tam k nám chovali jak to slyším v dokumentu, to si prostě tedy opravdu nejsem schopen vybavit. Ani to, že bychom tam třeba museli chodit v tzv eráru. Prostě mi tam dala máti do kufru moje vlastní oblečení tak jak napsala ozdravovna, že mám mít sebou a v tom se tam chodilo.A nebo nějaké zavírání na půdu, tak to jsem tedy opravdu nezažil. Pamatuju si, že jsme tam hráli třeba hry a sestřičky hráli s námi. Pamatuju si inhalace a další věci jako třeba opravdu nechutné pomazánky co tam byly třeba na snídani či večeři, ale ne to, že by se tam k nám někdo choval nějak zle. A to si z té doby dodnes pamatuji jeden hodně nepříjemný zážitek z ORL v Boskovicích, kdy mi tamní lékař bral mandle a od té doby jsem podobné zákroky odmítl.Byl jsem na léčení ještě i ve Velkých Losinách v roce 1976 nebo i měsíc na přelomu května a června v roce 1976 v Jugoslávii a nebo sem jezdil i do Ostrova u Macochy na léčení do jeskyní co pořádal MUDr. Říčný a ano, bylo to nepříjemné, že byl člověk tak vždy na dlouho odloučený od rodiny, ale to, co popisuje pan Rojík, tak to se v těchto dalších lázních a nebo při těchto léčebných pobytech prostě nedělo. Naopak musím říct, že zejnéna při pobytech v Ostrově u Macochy se o nás sestřičky a pan doktor Říčný starali přímo vzorně a pořádali tam pro nás i spoustu akcí a výletů abychom se nenudili. Stejně tak v při pobytu v Jugoslávii.

V Kynžvartu jsem mezi lety 1969 a 1979 byla celkem 7x, z toho jednou na čtyřměsíčním pobytu. Jezdila jsem tam ráda, po pár dnech se navázala dětská přátelství, a bylo pořád co dělat. Školní děti chodily dopoledne do školy, během dne probíhaly intenzivní léčebné procedury, spoustu čas jsme trávili hraním venku nebo při horším počasí aspoň na procházkách - jsou to jediné uznané klimatické lázně v ČR. V zimě se sáňkovalo na svahu před domy. Besídky, karneval, kino, výlety, opékání buřtů na kynžvartském hrádku...a to tam tenkrát nebyl ještě bazén...S řadou kamarádů jsem si i dlouho po návratu psala. Dopisy domů jsme psali každou neděli dopoledne, psaní nebo alespoň pohledy z domova jsem dostávala dvakrát týdně. "Ústavní" oblečení se fasovalo jen na pár dní před odjezdem, abychom si v kufrech odvezli čisté prádlo. Děti s ekzémem, které se natíraly tzv. pixpastou hnědé barvy, nosily ústavní oblečení celou dobu, aby si nezničily svoje oblečení. Některé sestřičky jsme měli raději, jiné třeba méně, ale žádnou šikanu jsem tam nezažila, ani děti, které by steskem stále plakaly. Ano, po příjezdu nám asi všem bylo smutno, ale brzo jsme si většinou zvykli. Vzpomínám na Kynžvart ráda a kdykoliv mám kolem cestu, zastavím se tam. Loni jsme tam s manželem jeli i na lázeňský pobyt. Moji dva synové byli rovněž v Kynžvartu mezi lety 2003-2005, a když jsem se teď ptala, jestli si odtamtud přivezli nějaké traumatické vzpomínky, dozvěděla jsem se, že na pobyty tam vzpomínají rádi.

Byl jsem tam v pěti letech na dva měsíce, dodnes z toho mám špatné sny.

Moje dcerka tuhle hrůzu v Kynžvartu prozila. Když mi ji lékař předával, tak se me ptal, jestli někdy trpěla tikem v obličeji , že ho najednou při pobytu dostala. Byla tam, kdyz jí bylo 6 let. Dnes je jí 40 a nikdy se tiku už nezbavila. Po prijezdu domů schovala jídlo pod polštář. Musela jsem jí vysvětlovat, že ji nikdo jidlo nevezme. Plakala jsem u toho, když jsem ještě delší dobu nacházela schované zasoby jidel. Moje dcera byla docela hubená. Z léčebného pobytu prijela vychrtlá a nemocná i na duši. Ohlasila jsem se v laznich a přijela v období prvni poloviny roku 92 a vynadala ošetřujícímu lekari, strašně jsem na ně kricela. Na sestricky, co se taky zúčastnily sezeni. Ptala se, jak je možné, ze strasily deti, ze je někdo odveze pryč, kdyz budou zlobit. Kricela jsem na ně, jak je možné, že u dětí udělali experiment, dávali jim jidlo bez cukru, bez masa. Aby zjistili jestli se zlepší ekzem, ztrati alergie. Slibili hory, doly, ze uz se nikdy nestane, ze by se tak chovali k malym detem, bez ochrany rodičů. Z meho pohledu absolutně selhali. Dodnes neříkáme nahlas slovo Kynžvart. Je to tabu, kde se děly odporné praktiky, co znicily zdravi, duše našich dětí. Na tom trvám a klidně pod prisahou zopakuju u soudu.

Moc hezký dokument. Vždy moc fandím lidem, kteří na takovéto věci upozorňují. Manžel sice nebyl v lázních, ale jako dítě ve 2. třídě někdy kolem roku 1986 několik týdnů na dětském oddělení v nemocnici s úrazem oka a bylo to vlastně úplně stejné.

I já jako dítě zažila pobyt v lázních Kynžvart, bohužel! Tento dokument jsem od prvního okamžiku až do závěrečných titulků shlédla se silným mrazením. Nikdy jsem na prožité zážitky hrůzy v tomto zařízení nezapomněla! A bylo mi jasné, že takové zážitky má stovky delších dětí, které tamní ozdravovnou prošly. Byla jsem tam pouze jednou, vícekrát mě tam, neštěstí 🙏🏼, rodiče už neposlali. Dodnes si pamatuju, jak po mém návratu a vyprávění tamních hrozných zážitků, mami řekla dětské MUDr., že tam ať už mě nikdy neposílá, že už mě tam nikdy nedá! Byla jsem tam někdy v r. 88, bylo mi 7 let a chodila jsem do druhé třídy. Zažívala jsem tam bití, ponižování, rozbalené balíčky z domova, ze kterých si nejdříve vybraly sestry, co se jim hodilo, chutnalo a zbytek se dal do herny... nesměla jsem z něj nic bez dovolení vzít a když jsem se znelíbila sestrám, tak ho schválně přede mnou rozdaly ostatním dětem. Vzpomínám na probrečené hodiny 😢 Na dýchání do léčebných inhalátorů, přestože jsem se tam jela léčit s ekzémem 🤦‍♀️. Sestrám to totiž bylo úplně fuk! Vzpomínám na prosezené hodiny nad jídlem, které mi nechutnalo, nucení do tohoto jídla, vyhrožování, násilné krmení, které vyvrcholilo zvracením do talíře 🫣 a následné bití. Vzpomínám na hromadné psaní pohledů/dopisů domů, kdy nad námi stály sestry a diktovaly ... moc se mi tady líbí, sestřičky jsou hodné... vzpomínám na tu bezmoc 😥 Bylo to strašné!!! Nikdy jsem na to nezapomněla! Pamatuji si, jak jsme s holkama z pokoje vymýšlely, že utečeme ... z procházky, cestou do školy, při přesunu na procedury ... že půjdeme na nádraží a pojedeme vlakem domů, ale neměly jsme peníze na jízdenku. A já se bála jet vlakem, protože k nám nejezdil. Pamatuju si tu obrovskou bezmoc! 😭 Sestry mě tam okradly o veškeré nové oblečení, které mi rodiče sebou pořídili, nenechaly mě ho ani vybalit z kufru. Už to měly všechno připravené, očividně to dělaly běžně. Když jsem odjížděla domů, tak oblečení nebylo. Mami se ptala, kde je a bylo jí řečeno, že se tedy nejspíš ztratilo v prádelně. Ale já jí řekla, že jsem ho vůbec neměla na sobě. Dodnes říkám, že jsem nebyla v lázních, ale že to byla polepšovna! 😡 Jen nevím, proč jsem tam musela být?! Dnes mám sama syna a ani v 10 letech jsem ho nenechala samotného v nemocnici! Možná je to důsledek toho všeho, co jsem v Kynžvartu bez rodičů musela zažít... Poté jsem několik let jezdila do lázní Darkov a tam se mi moc líbilo! Nebylo to tedy všude stejné! Ano bylo to vždycky dlouhé a svým způsobem těžké odloučení od rodiny, kamarádů, vlastního dětského života... bylo to náročné. Ale tamní prostředí i personál byl přátelský. Odjížděla jsem domů vždy se slzami v očích. Z Darkova mám hezké vzpomínky... na kamarády, veselé sestřičky a vychovatelku a milé učitelky! 🍀 Věřím, že dnes už se něco takového v Kynžvartu neděje. 🙏🏼 Dnes už by se to totiž nedalo zamést pod koberec, jako za minulého režimu a krátce po jeho změně. Dnes už jsou tam rodiče alespoň tich dětí do 6 let, a ti by si jistě něčeho takového všimli. Co mě jen zpětně zaráží, že se tam nenašla jedna jediná sestra, která by se chovala jinak, mile. Která by se vůči tomu vymanila. 😏 Smutné!

Byla jsem v laznich Kynžvart ve 3 letech. Dodnes si pamatuji,jak nás tam stříhali. A protože jsem nechtěla (asi) tak mě svazali na takové vysoké židli, ruce i nohy a ostrihali. Bylo to v roce 78 nebo 79. Bude mi 50 a tohle nevymazu z hlavy nikdy. Potom následovaly Chocerady- taky šílené. Nejvíc se mi líbilo na Karkulce a ve Cvikove. Ale to mi bylo už 13..... Ted už vím, že v tom Kynžvartu jsem aspoň nebyla jediná....děkuji!

já byl v lázních, sice ne v Kynžvartu, když mi byly 3 roky - v roce 1986 a koukám, že to asi bylo stejné všude, dodnes nesnáším pobyty, kdy musím někde přespat a nebo dokonce několik dní v kuse, pominu to, že v lázních jsem byl v době havarie v Černobylu a ten radioaktivní mrak přešel několikrát i přes Jeseníky, když mě pak přijeli rodiče vyzvednout, tak jsem je vůbec nepoznal, jen ten svetr na mámě mi byl povědomý, ale její obličej vůbec, za par let to bude 40 roků a to trauma z toho pobytu mám pořád, nehledě k tomu, že po zdravotní stránce jsem byl na tom po lázeňském pobytu hůř než předtím

Tak za tenhle pocin vazne moc dekuju. Mne byly tehdy 4 a bylo to na 2 mesice. Je to jako bychom se my vsichni, tehdejsi deti tam, chytily za ruce, s pocitem "nejsme (na to) samy". Protoze ten pocit "jsem sam/a", ten tam byl nejvic.

Dekuji za tento mini dokument. Bohuzel mi to otervrelo stare rany a veci, co jsem vytesnala se vratily, v laznich Kynžvart jsem byla dvakrat, bez rodicu, bez propojeni s domovem, proste vsechno spatne

Já absolutně nechápu rodiče takto malých dětí, že je tam prostě jen tak nechali na pospas všemu a všem a v klidku si odešli. Co už vůbec nechápu, že za nimi ani pomalu nejezdili a ani zas tak netrvali na jejich návštěvách. Na FB stránce ,,Děti jsou taky lidi" jsem dokonce i četla, že je tam mnozí z rodičů odložili, aby si od nich prý odpočinuli - no jistě, prostě se jich normálně zbavili, nic jiného to nebylo... Bezedná důvěra v systém, v cizí lidi oproti důvěře vlastního dítěte...fakt hrůza. Nejhorší ze všeho je ale to, že když se jim děti poté hrůze svěrily, tak jim nevěřili nebo zážitky bagatelizovali a opakovaně, i přes jejich odpor, je tam zas do toho pekla zavezli... prý pro jejich dobro, jak vtipnè - vždyť se jim často vracely v horším stavu než když odjely...Tohle mi fakt hlava a srdce nebere. UF!

Děkuji za tento dokument! Také mám silné zážitky ze Cvikova, z roku tuším 94-95. Na konci tohoto krátkého ale intenzivního dokumentu jsem se rozbrečela a nedokázala to zastavit. Své úzkosti a též sklon k hypochondrii mě nikdy nepadlo přisuzovat tomuto traumatu z dětství. Asi budu muset zapátrat jak tyto škody napravit. Děkuju 🙏🏻

Celé bylo špatně, ze děti byly bez rodičů. To prostě musí být trauma. I dnes je to s doprovodem do 6ti let. Pak buď najít psychologa, který doprovod rodinného příslušníka doporučí nebo platit si pobyt samy. Za to ale lázně nemohou. Až na 1 arogantního doktora, kterého jsem zde potkala v roce 2019, byl veškerý personál lázní příjemný a vstřícný. Nastal asi velký posun. S neštovicemi jedete ihned domů. Pobyt je 4 týdny. Byla jsem zde s dcerou 2019, 2021 a 2022. LD Záboj byl v roce 2019 před rekonstrukcí, ale pak bylo viditelné velké zlepšení v letech 2021 a 2022 (po rekonstrukci, úklid lepší, jídlo lepší, více zábavy pro děti, cvičení s Romanem). Dcera vzpomíná v dobrém.

Super dokument! Díky za něj! Byl jsem v Kynžvartu asi 92-93. Retrospektivně musím říct, že si toho z pobytu moc nepamatuji, až na pár silných vzpomínek. Pamatuji si strašný stesk po domově, po mámě. Jak na mě sestry jednou zapoměli při léčebné inhalaci. Tak jsem inhaloval zhluboka a dlouho :-) Pamatuji si na cvičení jógy, které se mi moc líbilo. Na učitele, který nás moc neučil a byl vtipný, což bylo super. A také, že jsme byli v kině na Policajtu ze školky - velký zážitek. Ale jinak si nepamatuji nic. Na usínání, na kamarády na nic. Jen ten ohromný pocit radosti, když mě z pobytu předčasně odvážela sanitka kvůli infekčnímu zánětu oční rohovky. To byl skvělý pocit. Trochu nevýhoda byla, že jsem málem přišel o zrak :-) A šup rovnou na x týdnů do nemocnice na infekční izolaci. Nostalgie... tolik silných a potlačených vzpomínek :-D

Dík. Vzpomněla jsem si na mnoho detailů, někde v hlavě je mám. I na dost toho, co v dokumentu nezaznelo. Dobrá práce. V roce 1981, 1984 a ještě dvakrát mi to přišlo jako peklo. Ale pravda je, že to člověk pak nějak vytesnil. Manžel mi nechtěl věřit, když jsem mu několikrát vyprávěla, co si pamatuju. Teď uz věří. Tak hlavně za to Dík.

1984 nezapomenu , bylo strašný 🫣😣😢

Je tato situace stále v Lazních Kynžvart pro děti, které tam jedou bez rodičů? Má někdo prosím nějakou aktuální zkušenost ? Dcerka by tam měla zamířit v březnu. Děkuju za případné komenty. 🙂

Mimochodem, co je pravdy na tom, že Lázně Kynžvart poslaly předžalobní výzvu? Trochu mám pocit, že tam žádná sebereflexe neproběhla.

Díky za dokument. Sama jsem jezdila jen na školku v přírodě, dvakrát ročně na čtrnáct dní. Bylo to hrozné, i když se mi tam vlastně nic nedělo, byla jsem zdravá. Rodičům jsem to ani neříkala, věděla jsem, že by to stejně k ničemu nebylo, prostě se muselo. Lázeňské pobyty musely být stokrát horší.

Když se můj brácha, astmatik, vrátil ve třech, čtyřech letech z lázní Kynžvart, vůbec nemluvil... Dodnes mamka neví proč... Je to sice nějakých, počkat... 55 let nazpět, ale já si to moc dobře pamatuju, jak jsme ho vezli domů. O podobné bezmoci vůči zvůli personálu mi kdysi říkala podniková právnička, která prošla vyhlášeným státním zařízením pro tělesně postižené. Ne prošla, ale dlouhodobě pobývala v tom zařízení. Byla kvadruplegička a taky se nemohla bránit. A jak říkala, ani se zabít. Já byla vyštvaná z práce v domově pro seniory poté, co jsem se zastala jedné babičky. No, ale aspoň jsem jí zachránila nohu a příbuzní ji odvezli. Ředitelka byla běsná. A ti stařečkové a stařenky se úplně stejně jako ty děti neumí bránit. A důkazy nemám, a to ani o tom, jak třeba vypadalo krmení v podání potetované obryně v roli pečovatelky nebo jak se mluvilo o klientech, kterým bohužel už ne zcela dobře fungoval mozek a kteří "dělají naschvály". Kapitolou samou o sobě byly socpracky. Na to a i na jiné věci jsem ředitelku upozorňovala za ten rok svého působení několikrát a žádala jsem ji o zásah. Bylo jako hození hrachu na zeď. Milostivá paní tam byla zanořena do koryta hodně dlouho.

Silný zážitek už jen toto video. Nebyla jsem v lázních, ale v nemocnici na trhání mandlí, kde si mě nechali dýl, protože sem dostala teplotu. Každopádně si to nepamatuji. Vím jen z vyprávění, že jsem jako dítě byla furt nemocná. Dětství znám jen z fotek. Pamatuji si až tak od svých deseti let co se dělo.

Dekuji za odkaz na stránce Děti jsou taky lidi. Jinak bych se o tom nedozvěděla.Já bych své dítě do lázni samotné nedala.Jen s doprovodem.

Přátelé, tak tohle jsem tam přesně zažila …. Mlátili nás, nechávali nás klečet ve tmě a spoustu strašných věcí. Balíčky, co nám chodili nám nedalvali. Byli mi 4 roky …. Bylo to strašný.

Otvorili ste can of worms!!! Inštitucionalizované násilie na deťoch tu a teraz!

Děkuju 🙏🏻 u toho úvodu se mi vybavil příjezd do Cvikova - někdy 92-93 (už si nepamatuji), tolik slz, co teď vyhrklo…. 😭

Tohle je šílené, šílené, šílené. Nesmí se to dít dětem. Díky za dokument a za statečnost. Mám slzy v očích.

Je to hrůza, ach jo....

GG

No tak to víš jestli to byl milion nebo dva, ne? Už vím co budu říkat do konce života xd

Dobrý den.Nedá mi to abych se k Vašemu příspěvku nevyjádřila. Mám syna 25 let který jezdil do Kynzvartu od svých pěti let ,do osmnacti ,jezdil samozřejmě sam.Nikdy jsem za ty roky neslyšela něco takového, co popisujete.Určitě na ně některá sestřička zakřičela, vždyť jich měla na baráku sedmdesát a překřičet takové množství děti určitě není sranda.Zvládal to dobře, těšil se cely rok ,byl hodně po nemocnicích, tak byl zvyklý na režim a nikdy jsem u něj nepozorovala žádné trauma z pobytu.Ale to bylo před dvaceti lety.Nyni jezdím s mladším, kterému je 11let a musí mít doprovod.Vzhledem k jeho diagnózam nám lázně vychází maximálně vstříc. Za ty roky lazne jsou nekde úplně jinde přibylo spoustu novych věcí právě pro děti .I dnes jezdi děti sami ,vídám je venku a nepotkala uplakané děti ale veselé. Právě jsme tady lázních a užijeme si to .To byl trochu jiný pohled matky dvou kluků.

Narazila jsem na tento dokument náhodou.... Je to silné

toto sedí perfektne :D