EN: Video for my university (UoL) about last few days of my humanitarian aid
CZ: Video pro mou univerzitu (University of Liverpool) o posledních pár dnech humanitární pomoci. Pomoc jsem absolvovala pod iniciativou www.zeleznicepomaha.cz
Photographers/Fotografové:
Marek Stratil
Matúš Horváth
Lukáš Kaboň
Eva Šlosarová
Text CZ:
Jmenuji se Nicolette, jsem česká studentka University of Liverpool a posledních deset dní jsem strávila pomáháním na Ukrajině. Dne 24. února začala válka na Ukrajině. Jako česká studentka jsem tuto situaci pociťovala blíže než mnoho mých spolužáků v Liverpoolu. Den po ruské invazi jsem odletěla zpět do České republiky a zřídil sběrné místo (v Ostravě) pro materiální pomoc v rámci iniciativy Železnice pomáhá (zeleznicepomaha.eu/), kterou založil jeden z mých velmi dobrých přátel Albert Fikáček, který vlastní soukromý vlak.
Po celém Česku vznikají další a další sběrná místa, ze kterých se postupně odváží několik tun pomoci na nádraží a dále na Ukrajinu. Zapojují se úplně všichni, jsem obklopena nadějí a cítím všeobecnou vlnu solidarity. Nastupuji do vlaku s neprůstřelnou vestou připevněnou na batohu a mířím do ukrajinského města Čop.
Otevírám okno vlaku a hledím do očí dospívajícím chlapcům ve vojenských mundúrech se zbraněmi na zádech. Vykládáme materiální pomoc na nástupiště a pak ji překládáme do dodávek, které pak vše rozvážejí do postižených oblastí. Jakmile je pomoc vyložena, nastupují do našeho vlaku stovky lidí, většinou matky s dětmi - protože muži ve věku 18-60 let musí narukovat. Tyto nastoupené lidi odvážíme do bezpečí Česka a v případě potřeby jim zajišťujeme i ubytování. Všude kolem sebe vidím smutek. Tyto ženy opouštějí nejen své domovy, ale i své milované manžele, otce, syny.
Vytvořený spoj do Čopu přenecháváme Českým dráhám a míříme do Mostysky na Ukrajině. Toto železniční spojení však není jednoduché, vše komplikuje byrokracie. Podařilo se nám do Mostysky dovézt mnoho vagonů zdravotnického materiálu, ale zpět do Česka nemůžeme dovézt žádné civilisty, protože náš vlak je z nějakého důvodu evidován jako prázdná souprava vagonů, takže nemůžeme vzít žádné lidi. Cítím další zoufalství, že v této situaci nemáme žádné páky. Odjeli jsme a nechali za sebou nástupiště plné mrznoucích dětí, které potřebují naši pomoc. Nevzdáváme se. Vlak pojede v příštích dnech znovu a tentokrát doufáme v úspěch.
Bohužel pro mě se musím vrátit ke studiím, a tak se po mnoha dnech pomáhání a téměř bez spánku snažím znovu zapojit do studentského života. Mám však pocit, že je to všechno marné. Snažím se však samu sebe přesvědčit, že každý z nás pomáhá, jak jen může, a že je třeba si vážit a skutečně žít svůj každodenní obyčejný život, protože přesně o to se teď na Ukrajině bojuje.