seHrad Pernštejn
hrad Pernštejn z poloviny 13. století stojí ve východním okraji Českomoravské vrchoviny, u osady Pernštejn, části městysu Nedvědice, který tvořil jeho podhradí. Stavba klasického raně gotického šlechtického hradu pánů z Pernštejna s jednoduchou bergfritovou dispozicí byla do 16. století několikrát vrcholně i pozdně goticky přebudována a především rozšířena, přesto při přeměně na reprezentativní a pohodlné sídlo neztratila svou obranyschopnost, díky čemuž je Pernštejn řazen k nejvýznamnějším moravským hradům. Je památkově chráněn,[1] v roce 1995 byl prohlášen národní kulturní památkou.[2] Hrad je v majetku České republiky, je zpřístupněný veřejnosti a jeho správou je pověřen Národní památkový ústav.
historických pramenech je první historická zmínka o hradu datována do poslední čtvrtiny 13. století, kdy se roku 1285 uvádí Štěpán z Pernštejna a Medlova. Byla to zpočátku (po jeho založení nejpozději kolem roku 1270) běžná stavba šlechtického hradu bergfritového typu, tvořeného obvodovou hradbou s palácem a bergfritem, břitovou válcovou věží, zvanou později Barborka (dle sv. Barbory, patronky horníků, jejímž atributem je věž). Výjimečný byl právě obranný břit (odrážející střelbu ve směru přístupu k hradu), inspirovaný zřejmě bergfritem královského hradu Veveří, kde předkové Pernštejnů, páni z Medlova, byli panovnickými správci. Moc rodu z Pernštejna rostla a finanční možnosti též, na přelomu 15. a 16. století byla uskutečněna větší přestavba na reprezentační politické a správní centrum. Není známo, kde stavební úpravy začaly, snad byl nejdříve rozšířen palác a na jih od něj bylo vystavěno nové nádvoří. V 15. století byly dostavěny další obytné budovy a vnější hradební zeď. Na nově vybudovaném nádvoří vyrostla reprezentativní stavba s nejrozlehlejší místností na hradě nazvanou Rytířský sál. Pernštejn zakrytím věže Barborky získal výraz mohutné a pevné stavby.
Před příchodem druhé poloviny tisíciletí byly také rozšířeny hradby o účinné věže. Na Pernštejně se ale stavět nepřestalo. Sklípková klenba překlenula vstupní prostor v přízemí. Dále byla dostavěna, v blízkosti Černé brány, knihovna a několik obytných místností. Po obvodu jádra se nacházejí krakorce nejrozmanitějších tvarů nesoucí arkýře a ochozy, typické pro Pernštejn, díky čemuž mají vyšší patra větší objem a plochu než nižší podlaží. Nástěnné malby v ložnici, dětském pokoji a pokoji vychovatelky pocházejí asi z 60. let 18. století. Hradní kapli Obrácení sv. Pavla vymaloval roku 1716 František Řehoř Ignác Eckstein. Začátkem 18. století byla původní výzdoba Rytířského sálu doplněna štukovými reliéfy G. A. Corbelliniho. Hrad Pernštejn je zajímavý svým složitým stavebním vývojem a proměnou středověkého hradu v barokní moravskou zemskou pevnost, ceněné jsou také architektonické detaily a sochařská i malířská výzdoba. Hradu se také někdy říká „mramorový“ pro hojné využití místního nedvědického mramoru při jeho stavbě.
areálu hradu roste prastarý tis, ke kterému se pojí pověst. Ještě jako hůl jej zde před zahájením stavby Pernštejna zanechal starý pocestný, který nevěřil, že se stavitelům podaří na skále postavit hrad. Ti mu odpověděli, že nestaví z jeho víry, ale z kamene. Pocestného odpověď zarazila, zarazil svou hůl do země a prohlásil, že uvěří teprve, když se hůl zazelená. Během pokračující stavby se prý hůl ujala, zazelenala a vyrostl z ní statný tis. Od té doby se říká, že osud stromu je svázán s osudem hradu. Urve vichřice stromu větev, padne kus věže a proto byl strom odpradávna pečlivě ošetřován a chráněn. Zanikne-li tis, je s Pernštejnem konec.
O parádivé komorné a zrcadlu
editovat
Mladá dívka Eliška se neustále parádila, shlížela v zrcadle a zanedbávala své povinnosti. Když jednou chyběla na mši, všiml si toho starý mnich a šel ji hledat. Objevil ji opětovně u zrcadla. Připomněl jí, že zmeškala začátek mše, ale služka se na něj hrubě obořila. To kněze rozzlobilo natolik, že dívku proklel a ona se propadla do země. Od těch dob prý bloudí chodbami Pernštejna jako bílá paní. Zrcadlo, před kterým trávila parádivá Eliška tolik času, je od těch dob také prokleté. Která žena nebo dívka se do něj zadívá, do roka ztratí veškerou svou krásu. Existuje i jiná pověst, která říká, že bílá paní není komorná, ale šlechtična.